pátek, 15. říjen 2004

Alessandro Scarlatti: Sinfonie & Concertos

Napsal(a) 

booklet booklet
Scarlattiovský snímek přináší jednak šest Koncertů pro cembalo , jednak několik sinfonií ze skladatelových oratorií. Dramaturgicky zajímavější položkou jsou cembalové koncerty, k jejichž původu, rekonstrukci, jakož i k postavení cembala v komorní hudbě první poloviny 18. století se váže podrobný komentář v bookletu. Jeho autor Alessandro Borin - zároveň tvůrce kritické edice koncertů - vyšel z opisu skladeb z poloviny 18. století, který byl dlouhou dobu zařazen do kategorie děl Scarlattimu pouze připisovaných. Borin postupně vysvětluje, proč jsou pochybnosti o skladatelově skutečném autorství liché a dále seznamuje čtenáře-posluchače se "Scarlattiho kultem v Anglii". Informacemi skoro až přebitý text je opatřen i drobným poznámkovým aparátem. Vyčerpávající data jsou částečně výhodou, na druhou stranu si jimi můžete připadat zavaleni a postupně se začnete obávat - podobně jako třeba teď -, že se k hudbě samotné snad vůbec nepročtete. Ottavio Dantone připojuje zajímavé povídání o rekonstrukci jednotlivých koncertů, kde se lze dozvědět o potížích, před kterými se interpreti ocitli a které museli vyřešit. Jedná se především o místa v partituře, kde se neuvádí, kdy cembalo hraje sólově, tutti části orchestru jsou zcela vynechávány, fugové hlasy se ztrácejí neznámo kam a podobně. Zjistíte pak, který koncert je "čistokrevný" Scarlatti a který je výsledkem Dantoneho nezbytného zásahu, někdy většího, jinde menšího. Že je nepostřehnete, je pro Dantoneho velkým plusem.

Koncerty upoutají jistě především stylovým rozptylem. Dvouvěté skladby jsou téměř pravidelně vystavěny tak, že první věta je otevřena propracovanou fugou v "archaickém" duchu, zatímco věta následující nás už přenese zcela do světa symetrie, citové expresivity, zkrátka galantního stylu (v provedení orchestru místy trochu horkokrevnějšího). Tyto "střihy" jsou na koncertech asi nejpřitažlivější, v druhé linii stojí okamžiky, kdy se vám připomene třeba Corelli (Concerto V G dur ) nebo Vivaldi. Neméně pestré jsou sinfonie, jednou více ve stylu sinfonie počátku 17. století (důstojně závažné tempo, bohaté harmonické změny, dramatické pauzy), s užitím tanečního charakteru, jindy se stopami concerta grossa nebo sólového koncertu. Těžko říci, co zaujme víc, zda zmiňovaná pestrost, barva kopie benátského cembala v Dantoneho podání, barokní emotivní sekvence, vivaldiovsky rozvášněné smyčce nebo všechno dohromady.

Vydavatel: Decca / Universal Music

Stopáž: 75:13

Body: 5 z 6

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.