pondělí, 17. prosinec 2001

Alessandro Scarlatti: Sedecia

Napsal(a) 

booklet booklet
Je nanejvýš potěšující, že řada nahrávek s hudbou Alessandra Scarlattiho (1660-1725), které se v posledních letech objevily především prostřednictvím vydavatelství Virgin Veritas , se opět rozšířila o nový titul. Radost milovníků hudby může být o to větší, že se jedná o oratorium Sedecia , to jest o skladbu, která se těšila v době svého vzniku značné popularité a jejíž krása rozhodně nikterak nepovadla. Děj oratoria čerpá ze starozákonních příběhů o babylónském králi Nebúkadnesarovi (= Nabucco), dobyvateli Jeruzaléma, a posledním jeruzalémském králi Sidkijášovi (= Sedecia). Dvojici postav zmíněných postav doplňují ještě Anna, manželka Sedecii, jeho syn Ismaele a vojenský velitel Nadabbe. Nepředpokládám, že jméno Sedecia či Sikdijáš je pro většinu posluchačů známé, a proto záměrně neuvedu další podrobnosti děje, který má poněkud nečekané vyústění (neznáte-li ovšem Stará Zákon zpaměti). Lidská tragédie, která je představena v druhé části oratoria, je velmi působivá a téměř evokuje jevištní interpretaci. Z čistě hudebního hlediska se posluchač může těšit na řadu virtuózních, patetických i lyrických árií a duetů, s doprovodem smyčců, obligátním hobojem či trubkou, anebo pouze s continuem, zpravidla působivé melodické i harmonické invence, což platí samozřejmě i o recitativech.

Celé dílo nastudoval a titulní roli ztvárnil proslulý francouzský kontratenorista Gerard Lesne , který se hudbou Alessandra Scarlattiho zabývá již delší dobu. Narozdíl od svých kreací ve francouzském barokním repertoáru používá Lesne v tomto případě větší měrou falset, což odpovídá jak italským tradicím, tak i poloze partu Sedecii. Jeho vysoce profesionálnímu výkonu lze vytknout snad pouze horší srozumitelnost textu v rychlejších áriích. Poněkud problematičtější je posouzení projevu Philippa Jarousskyho v roli Ismaela, o němž je třeba se blíže zmínit. Booklet bohužel neobsahuje ani jednu řádku o kterémkoliv z interpretů, v Jarousskyho případě však jiné zdroje potvrdili datum narození 1978, bohaté pěvecké školení ve Francii a první operní role sopránové či altové role v posledních dvou letech. Řada čtenářů jistě zná zpěv pánů Asawy či Danielse, kteří se díky své technice výrazně vzdálili tradiční podobě kontratenorů, ovšem, technicky nazíráno, stále se u nich jedná o falsetovou funkci zralého mužského hlasu. V případě pana Jarousskyho by však mohlo jít o vlastní hlas, tedy spíše fyziologickou anomálii, pro laika téměř neodlišitelnou od lehkého lyrického či koloraturního sopránu. Bohužel, zároveň nutno dodat, že zvláště ve vyšších polohách mívá Jarousskyho hlas imperfekce typické pro starší sopranistky - jemný šustot a jistou zúženost a vybledlost tónu, které patrně nelze odstranit. Zároveň dodávám, že tyto nedokonalosti leckterý posluchač možná ani nebude vnímat a efekt, který díky pohyblivosti, jemnosti, barvě a celkově vytříbenému přednesu Jaroussky dosahuje, je zkrátka jedinečný. Nejvyšších ocenění pak zasluhují výkony sopranistky Virginie Pochon a zejména Petera Harveye , jednoho z nejlepších basbarytonistů věnujících se staré hudbě. Zpěváky doprovází orchestr Il seminario musicale , jenž má v průběhu celého oratoria nejednu příležitost k vyniknutí, čehož také - snad s výjimkou vždy poněkud choulostivějších unison - přesvědčivě využívá.

Vydavatel: Virgin Classics / Monitor-EMI

Stopáž: 46:54, 47:22

Nahráli: Virginie Pochon, Philippe Jaroussky, Peter Harvey, Mark Padmore, Il Seminario Musicale, Gerard Lesne

Body: 4 z 6

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.