Zuskův baletní apel rozechvěl Janáčkovo divadlo

Původní celovečerní kreaci nazvanou Chvění vytvořil a s baletním souborem Národního divadla Brno nastudoval současný český choreograf Petr Zuska. Slavnostní premiéra se uskutečnila 10. listopadu 2016 v Janáčkově divadle. Zuska, mj. končící šéf baletu Národního divadla Praha, se coby choreograf a také režisér vrátil do Brna již po čtvrté. Vedle baletu Chvění zde již uvedl tituly D.M.J. 1953-1977, Sonátu a Mariin sen. Tématem celovečerní novinky koncipované jako báseň beze slov je vztah jedince jako citlivé a přemýšlivé bytosti k jiným lidem, k okolí, ke světu, jeho řádu či těžko ovlivnitelnému osudu.

Chvějí je v Zuskově libretu a nastudování uchopeno jako synonymum života, hledání lidského (a nejen lidského) poslání v dnešním světě, hledání odpovědi na otázku: A co já? Sám choreograf se před premiérou svěřil, že nemá dobrý pocit z dění v současné společnosti u nás ani ve světě. A právě témata válek, krizí a všeho, co zmítá současným světem prosakují do jeho díla. Nová inscenace nenabízí příběh, nevypráví, pouze prezentuje symbolické obrazy beze slov bez předem daného významu. Divák sám si může (a musí) domýšlet, co chtěl libretista, choreograf a režisér v jedné osobě říci. Inspiraci čerpal autor v hudební předloze Henryka Góreckého, albu Chvění Jiřího Pavlici, v básni Zuskova i Pavlicova oblíbeného autora Vladimíra Holana Poslední a v neposlední řadě také v současném celosvětovém dění.

Chvění, foto Jakub Jíra

První, pro divákovo vnímání nejnáročnější část hudebně podkresluje první věta Góreckého 3. symfonie. Ve střední části se rozeznívá hudba Jiřího Pavlici a Hradišťanu z alba Chvění, z něhož zazní například skladba Kamínek na dlani. V závěrečné části pokračuje Góreckého 3. symfonie, tentokráte zní fragmenty ze druhé a třetí věty.  Představení se odehrává na scéně Jana Duška oděné ve tmavém hávu s velkým schodištěm na horizontu a částečně zapuštěným orchestřištěm vpředu. Po schodech se sesouvají a kloužou postavy, které se přes jeviště dostávají do otevřeného orchestřiště, ve kterém postupně mizí. Tanečníci jsou zahaleni do černých kostýmů (Kateřina Štefková) od hlavy k patě, čímž připomínají něco podobného mumiím a plazí se, válí, zastavují… a zase pokračují. Princip se neustále opakuje, jakmile tanečníci zmizí v orchestřišti, následně se zase vracejí a celý koloběh se dlouze opakuje. Teprve později se plynoucí dav rozděluje v jedince, dvojice a skupinky postav, které posléze začínají pomalu odhalovat svá těla. Změny doznávají i kostýmy, některé sekvence jsou tančeny v bílých kostýmech vícero typů a charakterů. Každý z nich přesně dokresluje konkrétní obraz, v němž se objevuje.

V představení účinkuje šestadvacet tanečníků. Ústřední dvojici v do detailu propracovaných dialozích muže a ženy v prvním obsazení tančí Arthur Abram (alt. Michal Pimek a Martin Segeťa) a Ivona Jeličová (alt. Nelka Lazović a Emilia Vuorio). Právě vynikající dramatické taneční kreace I. Jeličové se tyčí nad celým nastudováním a vyzdvihují hloubku dopadu z obrazů složeného představení. Jedinou rekvizitou, která se v představení objevuje, jakýmsi symbolem všeho, nebo alespoň mnohého, je je kufr. Kufr jako zavazadlo na cestu z domova, na cestu smrti… Dominující černé ladění scény a kostýmů symbolizuje změnu, temnotu, nejistotu, strach. Kufr, respektive dvacet šest kufrů, dostává během představení bezpočet významů – loučení, čekání… Zpočátku jsou navíc kufry zabaleny ve folii, což asociuje neznámo – co bude dál, co nás čeká, kam až to půjde? Významným prvkem jsou světla Keese Tjebbese, která představení dodávají atmosféru a ve vybraných pasážích dokonce přidávají další rozměr sdělení. Otázkou je, co divákovi přináší zážitek v podobě upozornění na to, co se děje v reálném životě všude kolem něj?

Sdílet článek: