Ve Zlatém sále vídeňského Hudebního spolku vyvrcholila sezona přátelským setkáním velkých hudebníků současnosti. Na desátém abonentním koncertu 19. června 2011 zazněla replika programu, který před padesáti lety 11. června 1961 v záskoku za Eugena Ormandyho dirigoval v pětadvaceti letech bombajský rodák Zubin Mehta u příležitosti každoročních slavností Wiener Festwochen. Současně se tehdy stal nejmladším dirigentem, který stanul za pultem Vídeňské filharmonie v její hudební historii a od té doby s ní byl v úzkém profesním styku v Rakousku a na zájezdech po celém světě.
„Vídeňská filharmonie je mi blízká, protože jsem zde vyrostl. Byl to zvuk, který jsem si zamiloval již od začátku a to mi zůstalo dodnes,“ vzpomínal Mehta během našeho rozhovoru v Hudebním spolku Společnosti přátel hudby již před pár lety (viz HARMONIE 5/2006), kde se zaujetím rozvíjel mnohé své zásadní hudební postřehy: „Zvuk zůstal po generace stejný, je to velmi důležitá dimenze orchestru a jeho tradice, která spočívá ve stylu hraní. Nástroje se nemění, hraje se na stejné nástroje, ať se jedná o bicí, hoboje nebo trubky,“ upřesnil tehdy po mnohaletých zkušenostech spolupráce se světoznámým filharmonickým tělesem.
K letošnímu koncertu přizval Zubin Mehta svého dlouholetého přítele, argentinského klavíristu a dirigenta Daniela Barenboima , s nímž působil i v Izraelské filharmonii, jíž je Mehta od roku 1981 doživotním hudebním ředitelem. Jejich červnový koncert ve Zlatém sále před společným odjezdem s filharmoniky na krátké turné do Monaka a Turecka byl s velkým předstihem vyprodán. S Vídeňskou filharmonií zahájil dirigent slavnostní koncert Symfonií o třech větách Igora Stravinského. Kompozici ze skladatelova neoklasického období předvedli s hloubkou interpretace v éterické krystalické průzračnosti. Tónomalebné melodické linie, které přejímali hráči sólovými vstupy v jednotlivých orchestrálních skupinách, byly tentokrát pro posluchače ukázkou velké šíře zejména individuálních zvukových odstínů. Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena, který při Mehtově debutu hrál v šedesátých letech Friedrich Gulda, představil na klavíru Steinway Daniel Barenboim ve velkorysé gradující emocionální expresi. Po svárlivé první větě Allegro con brio v umírněném podání filharmonici s klavíristou pojali druhou větu Largo v plné sytosti barev a brilantní souhře na úrovni hravého a výrazově flexibilního detailního frázování provázaných motivů a témat. Třetí větou Rondo. Allegro završili v plném výrazu koncert předznamenávající ve své koncepci i nadcházející epochu romantismu. Barenboimova klavírní úhozová technika nesla znaky virtuózní vytříbenosti a plného pochopení pro výsostně muzikální přátelskou souhru. Poněkud jiný, historický příběh putujících postav světem, vnesla na pódium symfonická báseň Don Quixote , op. 35 Richarda Strausse. Mimořádně obtížné party pro sólové hráče ztvárňující programově hlavní postavy známého Cervantesova díla, přednesli violoncellista Franz Bartolomey (Don Quixote) a violista Heinrich Koll (Sancho Panza), kteří vtiskli svým partům originální mistrovství nejen po technické, ale i po přednesové stránce. Nad orchestrem kultivovaně dominovali v proměnlivých náladách radostí, svárů i bolestí, které v přeneseném smyslu prožívali na pozadí dobrodružné cesty hudebně se opírající o deset hlavních programových variací. Dramatickou pouť symfonických obrazů Zubin Mehta uzavřel na výsost kontemplativně se strhujícím záběrem.
