sobota, 17. září 2011

Zubin Mehta a Vídeňská filharmonie slavili

Napsal(a) 

Zubin Mehta a Vídeňská filharmonie slavili, foto Terry Linke Zubin Mehta a Vídeňská filharmonie slavilifoto: Terry Linke

Ve Zlatém sále vídeňského Hudebního spolku vyvrcholila sezona přátelským setkáním velkých hudebníků současnosti. Na desátém abonentním koncertu 19. června 2011 zazněla replika programu, který před padesáti lety 11. června 1961 v záskoku za Eugena Ormandyho dirigoval v pětadvaceti letech bombajský rodák Zubin Mehta u příležitosti každoročních slavností Wiener Festwochen. Současně se tehdy stal nejmladším dirigentem, který stanul za pultem Vídeňské filharmonie v její hudební historii a od té doby s ní byl v úzkém profesním styku v Rakousku a na zájezdech po celém světě.

„Vídeňská filharmonie je mi blízká, protože jsem zde vyrostl. Byl to zvuk, který jsem si zamiloval již od začátku a to mi zůstalo dodnes,“ vzpomínal Mehta během našeho rozhovoru v Hudebním spolku Společnosti přátel hudby již před pár lety (viz HARMONIE 5/2006), kde se zaujetím rozvíjel mnohé své zásadní hudební postřehy: „Zvuk zůstal po generace stejný, je to velmi důležitá dimenze orchestru a jeho tradice, která spočívá ve stylu hraní. Nástroje se nemění, hraje se na stejné nástroje, ať se jedná o bicí, hoboje nebo trubky,“ upřesnil tehdy po mnohaletých zkušenostech spolupráce se světoznámým filharmonickým tělesem.

K letošnímu koncertu přizval Zubin Mehta svého dlouholetého přítele, argentinského klavíristu a dirigenta Daniela Barenboima , s nímž působil i v Izraelské filharmonii, jíž je Mehta od roku 1981 doživotním hudebním ředitelem. Jejich červnový koncert ve Zlatém sále před společným odjezdem s filharmoniky na krátké turné do Monaka a Turecka byl s velkým předstihem vyprodán. S Vídeňskou filharmonií zahájil dirigent slavnostní koncert Symfonií o třech větách Igora Stravinského. Kompozici ze skladatelova neoklasického období předvedli s hloubkou interpretace v éterické krystalické průzračnosti. Tónomalebné melodické linie, které přejímali hráči sólovými vstupy v jednotlivých orchestrálních skupinách, byly tentokrát pro posluchače ukázkou velké šíře zejména individuálních zvukových odstínů. Koncert pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 Ludwiga van Beethovena, který při Mehtově debutu hrál v šedesátých letech Friedrich Gulda, představil na klavíru Steinway Daniel Barenboim ve velkorysé gradující emocionální expresi. Po svárlivé první větě Allegro con brio v  umírněném podání filharmonici s klavíristou pojali druhou větu Largo v plné sytosti barev a brilantní souhře na úrovni hravého a výrazově flexibilního detailního frázování provázaných motivů a témat. Třetí větou Rondo. Allegro završili v plném výrazu koncert předznamenávající ve své koncepci i nadcházející epochu romantismu. Barenboimova klavírní úhozová technika nesla znaky virtuózní vytříbenosti a plného pochopení pro výsostně muzikální přátelskou souhru. Poněkud jiný, historický příběh putujících postav světem, vnesla na pódium symfonická báseň Don Quixote , op. 35 Richarda Strausse. Mimořádně obtížné party pro sólové hráče ztvárňující programově hlavní postavy známého Cervantesova díla, přednesli violoncellista Franz Bartolomey (Don Quixote) a violista Heinrich Koll (Sancho Panza), kteří vtiskli svým partům originální mistrovství nejen po technické, ale i po přednesové stránce. Nad orchestrem kultivovaně dominovali v proměnlivých náladách radostí, svárů i bolestí, které v přeneseném smyslu prožívali na pozadí dobrodružné cesty hudebně se opírající o deset hlavních programových variací. Dramatickou pouť symfonických obrazů Zubin Mehta uzavřel na výsost kontemplativně se strhujícím záběrem.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.