Zubin Mehta a Staatskapelle Dresden

Na 12. ročníku festivalu Dvořákova Praha vystoupila 19. 9. i Staatskapelle Dresden , jedno z nejstarších hudebních těles Evropy, založená roku 1548. Na koncertě, do jehož středu byl umístěn předpokládaný vrchol večera, se předvedl i mladý německý instrumentalista Isang David Enders , který pod taktovkou Zubina Mehty provedl Dvořákův Koncert pro violoncello h moll . Dvořákovo mistrovské dílo se v tomto provedení skutečně oním vrcholem stalo. Projev letos čtyřiadvacetiletého violoncellisty je obdivuhodně zralý, umělec vládne ušlechtilým tónem s bohatou paletou sladkých až přesládlých tónů, jež však umí rozumně distribuovat, tedy šetřit s nimi pro lyrické vrcholy. Byl to Dvořák nesený jímavým patosem, bez dramatických spodních proudů i okázalé virtuozity, zato s krásně vystavěným závěrem, který vždy svou podivuhodnou koncepcí, s poněkud cizorodým nostalgickým štěpem umístěným sem v hodině dvanácté, představuje výzvu pro přemýšlivé hudebníky. Hold nutno složit i Zubinu Mehtovi, jak se s drážďanskými dokázal přizpůsobit této lyrické koncepci – hrává Dvořákův koncert také dost jinak. Enders poté v bachovském přídavku, zahraném v rozumně vyváženém quasibarokním stylu, přesvědčil o svých nemalých kvalitách, a to nejen publikum, ale nepochybně i se zájmem naslouchajícího Maestra, kterého na tento vynucený encore pustila sednout houslistka u jednoho ze zadních pultů – bylo mu přece jenom letos šestasedmdesát let.

Večer vhodně otevřela briskně zahraná předehra k drobnému dílku Paula Hindemitha, komorní opeře Neues vom Tage , hýřící svěžím vtipem a muzikantským humorem, rozhodně více než jen obligátní zahřívací kousek. Celou bohatou paletu svého dynamického dirigentského umění pak Mehta mohl v plné kráse předvést v jednom z klíčových děl svého repertoáru, Symfonii Richarda Strausse, jejíž programový titul Domestica snad až příliš jednoznačně směruje okruh našich představ k mikrosvětu skladatele, jenž sestoupil z rekovných výšin sebeoslavného Života hrdiny až k houpacímu koníku svého synáčka, malého Bubiho, a ke své ženě Paulině, aby si na poli proklatě už nikoli válečném užil svého malého rodinného štěstí. Přiznám se, že se při závěrečné trojité fuze musím vždy smát, ale pokorně uznávám, že mohu být hendikepován dramaturgickými směrnicemi, jejichž nabubřelost, v kontextu rodinného privatissima, mi prostě přijde už neúnosná. Strauss ostatně neupustil od svého programového záměru, ani když jej od toho zrazovali jeho nejlepší přátelé. Máme tedy velkou, ba obrovitánskou symfonii na malé věci života, ale při všech smíšených pocitech je jedno jisté: Straussova orchestrální technika zde dosahuje, při vší mnohomluvnosti, pozoruhodných výšin – v jednom z posledních čistě orchestrálních děl, překonaném už jen jedinečnou Alpskou symfonií a díly pozdního věku (Metamorfózy a poslední koncerty). A ještě jedno je mimo diskusi: Drážďany jsou už přes sto let jakousi Mekkou straussovské interpretace (devět jeho oper zde mělo své premiéry), a i pražský koncert, pod rukou Mistra Mehty, měl nejen všechny znaky autentického mistrovství, ale i jakéhosi posvátného straussovského kánonu. Vedl mne v mých vzpomínkách někam až ke kreacím Karla Böhma, který se Straussem přijel na Pražské jaro někdy na začátku sedmdesátých let. Z největších žijících mistrů taktovky patří Mehta k těm několika vzácným, spolu snad jen s Abbadem, které manufaktura hudebního provozu nedokázala nikdy semlít. Večer velkého umění završil jedinečně zahraný Slovanský tanec g moll č. 8 , z prvé řady, který představil drážďanský orchestr jako jedno z nejlepších těles Evropy, jednoznačně momentálně lepší než Berliner Staatskapelle a blížící se nebývalou kultivovaností zvuku, jež drážďanské nikdy příliš nezdobila, až Berlínským filharmonikům.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější