Hudební moritát Infernal Comedy pro barokní orchestr, dva soprány a jednoho herce, který vznikl ve společné dílně autora textu Michaela Sturmingera a zakladatele a dirigenta orchestru dobových nástrojů Wiener Akademie Martina Haselböcka (premiéra 2008) a který uvedlo 2. 6. v Rudolfinu Pražské jaro, má charakter poloscénické koláže, ve které se pásmo čistě současných monologů sériového vraha Johanna „Jacka“ Unterwegera († 1994) prolíná s pásmem barokních, klasicistních a raně romantických instrumentálních vět a árií, jejichž tématem jsou láska a smrt. Kontrast obojího je příkrý. Ženské hrdinky kusu, zpěvačky Bernarda Bobro a Aleksandra Zamojska , se za doprovodu Wiener Akademie plně soustřeďují na brilantní přednes úchvatně napsaných, citem nabitých árií Francesca Gaspariniho (ve Vivaldiho úpravě), Mozartových, Beethovenových, Haydnových a Weberových, které se střídají s Gluckovou a Boccheriniho infernální i milostnou nástrojovou hudbou. Unterweger (John Malkovich ) do jejich světa vstupuje jako hrubá síla. Vážná hudba ho buď dráždí, nebo – v lepším případě – je mu lhostejná. Jeho mysl zaměstnávají jen dvě věci. Za prvé – jak s pomocí umně stočené podprsenky zardousit obě sopranistky, a jak v závěru představení sám najít smrt – ve vlastníma rukama (mezi židlemi hudebníků a psacím stolem) z tenkého lana napnuté pavučině (která svou nepodařeností připomíná výtvory pavouků, vystavených účinku psychotropních látek), a její koncové oprátce, uvázané stejným způsobem, jako smyčka, stvořená ze spodního prádla obětí. Za druhé – jak se z nýmanda, poznamenaného problematickým dětstvím, vypracovat prostřednictvím brutálních vražd prostitutek v celebritu a úspěšného spisovatele. Skutečný Unterweger se ve výkonu doživotního trestu odnětí svobody dal na literární dráhu a napsal autobiografii Očistec aneb cesta do kriminálu , na základě petice významných spisovatelů byl podmínečně propuštěn na svobodu, stal se žurnalistou, byl usvědčen z dalších vražd, znova skončil ve vězení – a nakonec spáchal sebevraždu. Na pódiu to ovšem neudělá – publiku, o kterém předpokládá, že po tom dychtí, v posledním okamžiku oznámí, že ho zemřít ani nenapadne – až jindy, možná už zítra. Malkovich (jenž se v tomto představení s vážnou hudbou údajně setkal poprvé) Unterwegerův charakter vystihl přesně. Hudba šla naprosto mimo něj: místo co by poslouchal, osahával zpěvačky. Navlékal jim podprsenky, kterými je o něco později škrtil, vůbec si nevšímal jejich překvapení ani zděšení – byly mu úplně lhostejné. Tu, kterou zavraždil, obkládal místo svatými obrázky výtisky své autobiografie, které bral z hromádky na stole, u kterého většinu času seděl na kancelářské židli. Občas zmizel v zákulisí, přešel po pódiu nebo si lehl. A hlavně téměř bez přestání mluvil: dokonale srozumitelnou, kultivovanou angličtinou, chvílemi zabarvenou silným rakouským přízvukem (český překlad se souběžně promítal nad jeviště). Kombinace mluveného slova a hudebních čísel navozovala dojem toku znamenitě interpretované hudby, nepatřičně přerušovaného paranoidním blábolem a konáním šílence, navlečeného do bílého obleku, bílých mokasínů a černobílé, puntíkované košile, se kterými ladily černošedé róby zpěvaček; vražedný charakter toho, co se na podiu mělo odehrát, symbolizovaly červené lodičky a červená podprsenka. Ten, kdo se přišel podívat na Johna Malkoviche, si rozhodně přišel na své. Zklamán však nemohl být ani posluchač, který sem přišel kvůli hudbě a Wiener Akademie. Moritát o Unterwegerovi bezpochyby patří k pozoruhodným dramatickým experimentům, které hned tak nezmizí z paměti publika. Naskýtá se tu otázka, zdali by bylo možné najít takovou epizodu i v naší přítomnosti nebo minulosti, a zpracovat ji stejně zajímavě. Z minulosti se nabízí bizarní postava nadaného hudebníka a hudebního plagiátora Františka Kočvary, který se v 18. století v Londýně pohyboval a nalezl smrt v podobném prostředí, jako Unterweger. Současná nabídka námětů by jistě byla ještě pestřejší.
