Hudební festival Znojmo, který se letos ve dnech 9. až 25. července konal teprve po šesté, patří k těm kulturním akcím, které spojují příjemné s užitečným – vedle bohaté celodenní nabídky programů tu jihomoravští vinaři mají možnost představit své produkty formou ochutnávek během koncertů i představení. Festivalový program se nespecializuje na žádné konkrétní období; spojuje dohromady orchestrální a komorní koncerty „klasického“ charakteru (patronem festivalu je Pavel Šporcl ), věžní hudbu, soubor viol da gamba (brněnská Gambetta ), písně s doprovodem loutny (americký basista Joel Frederiksen ), vystoupení nejmladších talentů i nejlepších účastníků telčské letní školy staré hudby (vedené uměleckým ředitelem festivalu Romanem Válkem ), dětské programy, aerobik, módní přehlídku, pravoslavný duchovní zpěv, cimbálovku, jazz, pop, operu i oratorium. To vše ve Znojmě a jeho širokém okolí (postupně rekonstruovaný zámek v Uherčicích; Moravský Krumlov – zdejší koncert byl poctou Muchově Slovanské epopeji; varhanní koncerty v klášteře Louka u Znojma a v kostelech v sousedních Popicích a Konicích). Ústředním bodem programové nabídky jsou operní představení. V předchozích letech se tu dávaly Händelův Acis and Galathea , Vivaldiho Dorilla in Tempe a Haydnův Il mondo della luna , letos padla volba na Purcellovu semi-operu King Arthur z roku 1691. Obtížnější žánr si zřejmě nelze zvolit: semi-opera je dramatický útvar, typický pro Anglii druhé poloviny 17. století, kde největší roli hraje mluvené slovo. Hudba je tu až na druhém místě, i když dostává podstatně větší příležitost než v dobové činohře; jednotlivá hudební čísla („the songish parts“) jsou svěřena postavám nadpřirozených bytostí a osob nižšího společenského postavení a významu („meaner persons“). Text semi-opery King Arthur, z pera významného dobového básníka a dramatika Johna Drydena (1631 – 1700), má barokně shakespearovské rysy. Je velmi krásný, dramaticky krajně vypjatý – a pro herce interpretačně neobyčejně náročný. V 90. letech minulého století provedl na Pražském jaru toto dílo koncertně Freiburger Barockorchester, který inscenační problémy semi-opery obešel angažováním recitátora, jenž mezi jednotlivými čísly přednášel zhuštěný Drydenův text; nebylo to řešení stoprocentně ideální, ale možné. Pro znojemské provedení připravil český a německý simultánně na pozadí scény promítaný překlad Vladimír Chytil . Herci ho aktualizovali po svém: improvizovanými veršíky odpozorovanými z folklorních obchůzek, vulgárními slovy i řevem a válením se po scéně, kterými si dnešní „moderní“ divadelníci vypomáhají v případě, že si s textem nevědí rady. U krále Artuše (Filip Čapka ) neodpovídalo nedůstojné chování jeho postavení (přestože středověk byla doba drsná). Poměrně nedávno se pro herce nesnadné momenty inscenací kamuflovaly ne křikem, nýbrž jiným klišé, o hodně decentnějším – pojídáním jablka na jevišti. V barokní době se vzrušení projevovalo ještě zdrženlivějším způsobem: výmluvnými, ale nijak přehnanými gesty. Lépe než sami herci se s Drydenem na úsporné, stupňovitě řešené a do hlediště jako předváděcí molo protažené scéně Jaroslava Milfajta , které dominoval rozložitý kašírovaný strom, vyrovnala režisérka Jana Janěková – scény příchodu nevidomé Emmeliny (Petra Hřebíčková ), kterou její společnice Matylda (Kristýna Frejová ) v prvním díle vede na několikametrové lonži, a Emmelinina shakespearovsky pohádkového prozření ve druhém díle zůstanou dlouho v paměti. Znamenité výkony odvedli za řízení Romana Válka zpěváci Michaela Šrůmová , Lívia Obručnik Vénosová , Jakub Burzynski , Jaroslav Březina a Roman Janál a The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir (koncertní mistr Peter Zajíček , cembalistka Monika Knoblochová , sbormistryně Tereza Válková ; členy instrumentálního souboru jsou nejlepší čeští a slovenští hudebníci specializovaní na hru na dobové nástroje, sbor má bohaté zkušenosti z provozování Händelových a Haydnových oratorií). Perfektně nastudovaná hudební čísla (s původními anglickými texty) plynula v jednom tahu – „sekundární“ prvek inscenace měl lví podíl na jejím pozitivním vyznění i úspěchu u publika, které se nedalo odradit polními podmínkami, za kterých ji sledovalo. Premiéru, která se měla konat 17. července, bylo nutné přeložit na následující den, poněvadž průtrž mračen poškodila nejen kulisy na scéně vybudované na nádvoří Jihomoravského muzea, nýbrž i vyplavila jízdárnu louckého kláštera, která byla připravená jako alternativní divadelní prostor; festivaloví organizátoři pracovali celou noc na jejím vysoušení. Následkem toho se 18. července v louckém klášteře sešly celkem tři festivalové akce – zahajovací koncert Tour de varhany Znojmo (zajímavě připravené brněnským varhaníkem Martinem Jakubíčkem ), Fantasie bez hranic v hudbě Henryho Purcella (instrumentální kompozice pro „smíšený“ soubor i „consort“ viol da gamba a suita ze semi-opery Dioclesian , v příjemně dravém provedení Musicy Florey , výtečně od violoncella řízené Markem Štrynclem , který k muzicírování vyzval i publikum) a konečně premiérový King Arthur, znova uvedený 19., 20. a 22. července. Festival zakončil Händelův Mesiáš , opět v provedení The Czech Ensemble Baroque Orchestra & Choir a sólistů. Jako celek Festival Znojmo nepochybně podstatně přispívá k rozvoji kulturního dění v regionu – mimo jiné i tím, že přináší i u nás málo známý repertoár. Příští rok by to měla být rekonstrukce jedné z Myslivečkových oper; další vývoj festivalu bude rozhodně zajímavé sledovat.
