Hudební festival Znojmo je podnik po všech stránkách zajímavý. Vychází vstříc nejširším vrstvám publika, aniž by nabízel jen programy, se kterými je možné se setkat kdekoliv jinde. Letos se ve znojemských ulicích a parcích míjel průvod členů operní společnosti s bubeníky, věžní hudbou, cimbálovou muzikou a jazzem, na výběr byly výlety na keltský Svatý kámen i do Národního parku Podyjí, dobývání vinných sklepů v Dobšicích, karneval na téma Indiáni v Itálii (ústředním motivem festivalu bylo dílo Josefa Myslivečka) i výstava hudebních objektů Mariána Maršálka. Koncerty, promítání záznamu loňského festivalového provedení Purcellova Krále Artuše a operní představení se střídaly s akcemi, jejichž přesný program nebyl ve festivalové brožuře uveden (9. 7. pocta Josefu Myslivečkovi, připravená znojemskými hudebníky, 10. 7. koncert Pavla Šporcla se souborem Romano Stilo atd.). Před zahájením festivalu proběhly oslavy stého výročí založení znojemského pravoslavného chrámu sv. Rostislava, spojené s koncertem Nostitzova kvarteta (6. 7.); v minulým režimem dlouhodobě zanedbávaném zámku Uherčice se po koncertě sopranistky Pavlíny Senič konala dražba vín na podporu restaurování zdejšího banketního sálu (11. 7.), v Moravském Krumlově vystoupil na koncertě pro Slovanskou epopej slovensko-rakouský ansámbl basetových rohů Lotz trio (17. 7.). Na zahajovacím koncertě festivalu (8. 7.) provedl Roman Válek s Filharmonií Bohuslava Martinů a Monikou Knoblochovou u cembala skladby Martinů, Poulencovy a Dvořákovy. Závěrečný koncert, věnovaný Josefu Myslivečkovi, dirigoval 24. 7. Marek Štryncl jeden z nejlepších domácích souborů dobových nástrojů, The Czech Ensemble Baroque , který se pod taktovkou svého šéfa Romana Válka postaral i o vrchol festivalového programu – čtyřnásobné provedení opery Josefa Myslivečka Montezuma z roku 1771 (16., 18., 19. a 21. 7.). Stejně jako loni byly připraveny dvě scény – na nádvoří Jihomoravského muzea a v jízdárně louckého kláštera. Díky příznivému počasí se premiéra konala v plenéru, na stupních rudě zbarvené, příkře se zvedající aztécké pyramidy, kterou na muzejním dvoře do několikapatrové výše vystavěl scénograf Jaroslav Milfajt a zajímavě nasvítil Arnošt Janěk ; kostýmy (barevné pro Aztéky, tmavé pro dobyvatele) navrhla Klára Vágnerová . Božský svět (aztécký i křesťanský) tu byl zřetelně oddělen od světa obyčejných lidí: Montezuma během předehry na vrcholu pyramidy vykonal lidskou oběť, Cortez na něm po svém vítězství nechal vztyčit kříž. Montezuma pyramidu neopustil ani poté, co ztratil svou svrchovanou moc, Cortez na ni vystoupal zvolna a postupně. Na aztéckou půdu vstoupil po mostě, postaveném po celé délce hlediště; skutečnost, že šlo o dobyvatele, který přichází z moře, byla působivě naznačena vysoko neseným modelem lodi. Stejně jednoduše a zároveň efektně byla v režii Michaela Taranta pojednána celá inscenace. S výjimkou vstupů tanečníků, kteří v choreografii Pavla Maška vyplňovali zdánlivě hluchá místa opery tím, co Josef Bohuslav Foerster kdysi v jedné ze svých divadelních kritik označil za „tělocvičné produkce“: inscenační sílu opery 18. století nezakládá neustálý pohyb, který odvádí pozornost diváka i posluchače od podstatných momentů k bezvýznamným detailům, nýbrž výmluvné, drobné i větší gesto. Hudební nastudování Montezumy bylo ale vzorové. Titulní roli zpíval polský kontratenorista Jakub Burzynski , Montezumovu manželku Quacozingu Marie Fajtová , aztéckého vojevůdce Pilpatoa Marian Krejčík , Corteze Jaroslav Březina , španělského důstojníka Teutila Tomáš Kořínek a indiánskou dívku Lisingu Michaela Šrůmová; Roman Válek řídil provedení energicky a precizně. Šlo o vůbec první domácí nastudování této Myslivečkovy opery v italštině a s dobovými nástroji, připravené na základě pražských a vídeňských pramenů. Škrty, nezbytné vzhledem k původní délce opery, byly provedeny citlivě, výsledný tvar byl kompaktní a dramaticky sevřený. Na rozhlasovou nahrávku Montezumy, která při této příležitosti vznikla, se lze jen těšit – stejně jako na znojemské operní představení v příštím festivalovém ročníku.
