Znějící pohyb Moravského podzimu

Ve dnech 24. 9. – 11. 10. se konal v moravské metropoli 38. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Brno . Téma festivalu Znějící pohyb se odvolávalo na sepětí hudby s pohybem. První festivalový večer zahájila Státní filharmonie Brno a Český filharmonický sbor Brno Vyzváním k tanci Carla Marii von Webera v orchestraci Hectora Berlioze pod taktovkou francouzského dirigenta Jacquese Merciera . Hvězdou večera se stala dvacetiletá houslistka Alina Pogostkin z Leningradu, která přednesla Španělskou symfonii op. 21 pro housle a orchestr Eduarda Lala, po přestávce zazněla choreografická symfonie Dafnis a Chloé od Ravela. V pátek 26. 9. na pódiu Laser Shaw Hall stanul jeden z nejproslulejších a největších cikánských orchestrů na světě Budapest Gypsy Symphony Orchestra . V pestrých červených a modrých vestách, bez notových pultů, spustili Romové se srdceryvnou vervou program skládající se ze dvou tematických bloků. V Tradici cikánských houslí představili centrální lokality tradice cikánské hudby: Uhry a Španělsko. Od Johannese Brahmse Uherské tance č. 5 a č. 6, z folkloru Maďarů skladbu Eleméra Szentirmaye Na paměť Biháriho a emotivní kus Léto v Paříži Lászla Berkiho. Španělský cikánský folklor přiblížili Dvěma kytarami Diega Ferrarise, od Arména Arama Chačaturjana uvedli Šavlový tanec a samozřejmě nechyběl nejslavnější Čardáš Itala Vittoria Montiho. V bloku Po Dunaji z Vídně do Budapešti hráli od Johannesa Strausse mladšího předehru z operety Netopýr a slavný valčík Na krásném modrém Dunaji. Uherskou rapsódií č. 12 Franze Liszta seznámili stále nadšenější publikum se skladatelem, který je současně autorem prvního teoretického spisu o cikánské hudbě Des Bohémiens et de leur musique en Hongrie (Paříž 1859).

Následující den Orchestre national des Pays de la Loire s dirigentem Hubertem Soudantem otevřel v Janáčkově divadle koncert Debussyho baletní hudbou Krabice hraček . Melodika impresionistického kusu rozpadající se na krátké motivy, novátorská diferenciace zvuku, bohatě členitá harmonie bohužel neutáhla plnou koncentraci publika i přesto, že Soudant nastudoval dílo do detailů poctivě a úctyhodně. Hudebníky vedl přes zřetelné linie motivů a orchestr tak prokázal obrovský cit pro jasnou sóničnost barev nástrojů. Vrcholem večera se stal Koncert pro dva klavíry a orchestr Francise Poulenca z roku 1932. Manželé Renata a Igor Ardaševovi hráli excelentně. Byl to téměř impozantní a ukázkový soulad mužského a ženského přístupu. Houslista Augustin Dumay nabídl v poslední chvíli pořadatelům namísto skladby Camilla Saint-Saënse Introdukce a Rondo capriccioso autorův kus Havanéza a Cikána Maurice Ravela. Dumay podal navzdory nepříliš čisté souhře s orchestrem technicky perfektně odvedený výkon, tónově velmi kvalitní, nikoli však sametový, intonačně zdařilý ve vysokých polohách nástroje. Závěrečné dílo Hectora Berlioze Romeo a Julie bylo dost zatěžkávající tečkou vzhledem k délce večera a koncentraci všech zúčastněných. Soudant přesto dokázal zmobilizovat posluchačovu pozornost zejména prostřednictvím působivé výstavby kusu po výrazové stránce.

V Síni Josefa Dobrovského Konventu Milosrdných bratří v pátek 3. 10. zazněl Harfový recitál s flétnou . Harfistka Jana Boušková , ověnčená řadou cen ze soutěží z USA, Izraele, Švýcarska, Francie uvedla večer Suitou e moll BWV 996 Johanna Sebastiana Bacha. Publikum si již po první větě Preludio získala soustředěným projevem, technickou vyspělostí a zaníceným noblesním přednesem, v němž každý z tónů je zážitkem. Z tohoto nasazení neslevila ani v dalších skladbách. Její profesorský kolega z pražské konzervatoře flétnista Roman Novotný , od roku 1988 člen České filharmonie, se k ní připojil ve skladbě Josepha Canteloube La pastora als camps pro flétnu a harfu . Kvality japonského nástroje značky Muramatsu prodal i v následujících skladbách v plné šíři technických možností. Po interpretační stránce Novotný vyniká schopnostmi nádherné kantability, muzikálností, precizní připraveností. Komorní duo představilo především díla francouzské hudby Marcela Turniera, Clauda Debussyho, Camille Saint-Saënse, Gabriela Fauré, Jean-Michela Damase. Večer byl obohacen efektními kusy skladatelů z jižní Evropy Nicoló Paganiniho a Manuela de Fally. Oba hráči mají krásně vyvinutý cit pro dobu a ducha skladatele. Zejména ve francouzské hudbě mohou uplatnit svůj přirozený přístup noblesy, ležérnosti a jemnosti. Posluchače v mnohých skladbách přenesli do světa snů a fantazie.

V neděli 5. 10. vystoupil v Laser Shaw Hall soubor z Granady Flamencos por un Nio (Flamenka pro dítě) . Umění flamenca mísící vlivy kultur historie Španělska prezentované formou tance s doprovodem kytary a zpěvu výrazného stylu cante hondo (hlubokého hlasu), přivezli do Brna tanečníci Victor Castro a pět žen v čele s Rosou Zárate , kostýmérkou a realizátorkou představení. Scénáře a režie klasického příběhu o dospívající Lucii, její první slepé lásce k nevěrnému Manuelovi, hádce a smíru přítelkyň z dětství se ujala zpěvačka Sensi Martos . Děj ve čtrnácti tanečních výstupech se střídaním pestrých kostýmů tanečníků, byl zasazený do nápaditě prosté červenobílé scény Ondřeje Zichy symbolizující jak andaluské náměstí, tak dynamické emoce příběhu. Martos sedící v zadní části pódia jej provázela zpěvem syrovým, temného témbru s extatickými výkřiky v doprovodu perfektních muzikantů: zpěváka Juana Pinilla , hráče na flamenkové bicí, José L. Garcíi „Puche“ , kytaristů José Carlose Zárate , realizátora večera, a Petra Víta , známého pedagoga brněnské konzervatoře. Publikum taneční kreace vnímalo zpočátku s jistou rezervovaností, snad i kvůli hereckým výkonům, které ne vždy byly přesvědčivé. Flamenco ovšem Španělé s jedním Čechem podali strhujícím způsobem. Zejména dlouhé pásmo závěrečných přídavků se sólovými tanci většiny účinkujících včetně muzikantů bylo oslňující, maximálně vitální, radostné, vypjatě emoční i dojemné.

V Síni Josefa Dobrovského Konventu Milosrdných bratří se ve středu 8. 10. konal koncert Ensemble Martinů . Soubor založený v roce 1978 bratry Riedlbauchovými, od roku 1993 v čele s uměleckým vedoucím flétnistou Miroslavem Matějkou přednesl v první programové půli skladby Bohuslava Martinů Promenády H. 274 , Ivana Kurze Pokušení a v prvním provedení za účasti skladatele Jiřího Matyse z roku 2001 kus Odcházení… Emotivní dílko věnované památce Vojtěcha Matějky je strukturálně velmi zajímavé, především v nástrojové kombinaci, s posluchačem komunikuje navíc silně i přes motivický materiál. Matějkova převážně dravá hra kloubící se s emotivně umírněnějšími mladými muzikanty dodává souboru svěžest i stále zvyšující se popularitu. Přátelsky a pohodově působila také Matějkova snaha komentovat večer. Je velmi dobře, že na českém poli je soubor, který vedle standardního repertoáru zastoupeného velikány hudby 18. – 20. století, stále častěji inspiruje soudobé skladatele k novým kompozicím (například Zdeněk Lukáš, Sylvie Bodorová, Václav Riedlbauch). Ve druhé polovině hráči perfektně zahráli skladbu Fusion Music Lukáše Hurníka mísící prvky taneční, rockové a jazzové se starými hudebními formami, v nemalé míře tak výstižně podtrhli ideu životadárné schopnosti stylové syntézy v hudbě 21. století. Paralelní (ne)souznění z roku 2002 Michala Rataje, muzikologa, hudebního režiséra, producenta a nadějného mladého komponisty, je pozoruhodnou skladbou, která by si obdobně jako Matysova nová skladba zasloužila nahrávku na CD. Nadčasovou syntetičnost žánrů umocnila skladba Alexe Frieda Variace a parafráze na Bernsteinovu „West Side Story“ . Bohužel naše přední české komorní těleso si mohl poslechnout ne zcela zaplněný sál.

Letošní festival, zahrnující i folklorní projevy jiných kultur, předznamenal nové dramaturgické úsilí a budoucí pořadatelské směřování. Otevírat se novým hudebním projevům a žánrům v těsném spojení s hledáním nových adekvátních prostorů, kdy prezentace předních těles tuzemských i zahraničních se sólovými hvězdami se stává samozřejmým požadavkem.

Sdílet článek: