úterý, 2. březen 2004

Zlato Rýna

Napsal(a) 

Do uvažovaného budoucího kompletu Prstenu Nibelungova , pro nějž už nastudovalo Valkýru , uvedlo Královské divadlo v Kodani (20. 12.) v premiéře novou inscenaci Wagnerovy opery Zlato Rýna . Dirigent Michael Schłnwandt rozehrál partituru v dostatečné bohatosti, šíři a zvukové plnosti, také sólisté byli hlasově vesměs vynikající. Hudební složka je zde však ve svém výsledku jakoby samozřejmým předpokladem. Určující je totiž pro tento projekt scénické uchopení a celkový výklad. Nadčasový mýtus je umístěn kamsi do 30. let 20. století, ale chytrým a citlivým způsobem, při němž "aktualizace", jejíž součástí jsou pochopitelně například i moderní pánské obleky, vůbec nevadí. Ba dokonce naopak. Na rozdíl od některých kulhajících nepodařených pokusů přenést staré operní příběhy do nové doby pomáhá zde tato cesta ke srozumitelnosti univerzálního obsahu a k jednoznačně strhujícímu dojmu. Podepsáni jsou pod tímto nenásilným, ale stoprocentně promyšleným a funkčním civilním pojetím režisér Kasper Bech Holten a výtvarníci Marie í Dali a Steffen Aarfing . (Mladá scénografka Marie í Dali, obdařená výjimečnou tvůrčí fantazií a velkým divadelním citem, na sebe v Kodani paralelně upozorňuje naprosto odlišnou, avšak stejně dokonalou výpravou k hiphopovému baletu Louskáček !).

Aktéři wagnerovského příběhu nejsou nějakými sošnými bohy, ale lidskými prototypy, v jejichž praktikách se klidně mohou poznat někteří soudobí bezohlední úspěšní manažeři. Walhalla, kterou Wotan & Co. v závěru s nezbytnými proslovy odhalují, má zde podobu nového mrakodrapu tyčícího se z pohledu žabí perspektivy skoro do nebes; Alberichova podzemní říše je předtím jakousi laboratoří, kde se zřejmě dějí nějaké utajené genetické pokusy; Nibelungové nucení k dobývání zlata mají podobu vykořisťovaných dětí... Inscenátoři se dvakrát uchýlili k naturalismu: Poprvé takový okamžik nastává, když Alberich uchvátí "rýnské zlato" - voda v obrovském akváriu, v němž pod hladinou sem a tam plave nahý muž, se náhle zbarví krví, muž je brutálně zavražděn. Podruhé přichází skutečný šok, když Wotan zajatému Alberichovi visícímu za obě ruce v řetězech sebere prsten - uřízne mu totiž kvůli tomu celé předloktí; teprve tehdy si divák uvědomí, že pěvcova pravá připoutaná ruka nebyla skutečná. Pohled na zakrvácený pahýl naříkajícího Albericha je otřesný. To však evidentně přece jen není hlavním smyslem představení. Je tu jasné sociálně kritické poselství o touze po moci provázející lidstvo od nepaměti, o soupeření "jestřábů", kteří se nezastaví před ničím, o pokřivených charakterech... Hostující James Johnson v roli Wotana nebyl kvůli méně výraznému hlasovému projevu dominující postavou. Tou byl spíše Loge v herecky i pěvecky suverénně uvolněném podání oblíbeného kodaňského sólisty Poula Elminga - je to Wotanův skvěle charakterizovaný kumpán, rádce, ale posléze nepohodlný svědek, profesí zde snad žurnalista. Neméně komplexní, pěvecky svrchovaný a věrohodný výkon podal Sten Byriel jako Alberich, zde zřejmě asi chorobně ambiciozní vědec. Výborní byli také obři Fasolt a Fafner (Stephen Milling a Christian Christiansen ). Další role obsadili s různým stupněm dokonalosti Randi Stene , Anne Margrethe Dahl , Susanne Resmark , Johnny van Hall , Johan Reuter , Bengt-Ola Morgny , Djina Mai-Mai , Ylva Kihlberg , Hanne Fischer a Tina Kiberg . Dvouapůlhodinové, současné, ale nijak výstřední představení se hraje bez pauzy a je málokdy viděným a slyšeným zážitkem. Zbylé dva díly tetralogie se mají studovat až v nové Opeře, která bude v Kodani otevřena v roce 2005.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.