úterý, 13. září 2016

Zlaté ruce

Napsal(a) 

Hilary Hahn, foto Petra Hajská Hilary Hahnfoto: Petra Hajská

Mezi nejpříjemnější programy letošní Dvořákovy Prahy patřil 12. září koncert České filharmonie. Svoje mini evropské turné (Wiesbaden, Grafenegg, Merano, Locarno, Bonn) završila ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Na všech koncertech byla sólistkou americká houslistka Hilary Hahn, která si zvolila Mozartovo nejznámější houslové dílo – Koncert č. 5 A dur. Paní Hahn patří mezi houslisty, kteří mají tzv. zlaté ruce. Dokonalé je na nich téměř vše – technika obou rukou, jež jakoby neměly limity, velký, barevně bohatý tón, osobní charisma, vědomé hledání nového v interpretaci a syntéza tradice a současnosti. Po překvapující desce In 27 pieces, kde jsou „přídavkové“ kompozice skladatelů 20. a 21. století, jež byla ve světě velmi úspěšná (na koncertě v Rudolfinu se Hahn poprvé setkala s Gillian Whitehead, která je autorkou jednoho z oněch přídavků), se Hilary Hahn momentálně zabývá více tradicí a chystá se údajně realizovat mozartovskou desku.

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Její pojetí Mozarta mělo daleko do rokokového klasicistního dýchánku a jasně inklinovalo k romantismu (například Franze Schuberta, občas i Maxe Brucha). A budu-li vnímat celek, tak byla vzdálena nějakého přemýšlení nad historicky poučenou interpretací. Je prostě hodně svá a to je třeba respektovat, protože její osobitost je sugestivní a na nejvyšší možné úrovni. (V principu mi její přístup trochu evokoval mistry minulého století – kupříkladu Davida Oistracha nebo Isaaca Sterna.) Přiznávám, že tak neodolatelnou směsici tradice a provokativnosti jsem v tomto díle ještě neslyšel, přičemž je k tradici citlivější nežli třeba Anne-Sophie Mutter, u níž jde o Mutter-Mozarta. Lahodnost tónu dokázala ve vteřině změnit za naléhavou drsnost, viz třeba „turecká část“ třetí věty. Mozarta nehrála tak elegantně jako například Julia Fischer nebo Gil Shaham, ale bylo to provedení, které posluchače zcela pohltilo. Skvělé bylo provedení obou bachovských přídavků – Loure a Gigue z Partity č. 3. Desítky lidí pak Hilary v průběhu přestávky potěšila autogramiádou. (Sním o koncertu, kdy by v Rudolfinu na jednom večeru zahrály pod vedením Anne-Sophie Mutter Hilary Hahn, Julia Fischer a Janine Jansen☺.)

Foto Petra Hajská Foto Petra Hajská

Typ programu (a sólo), který Česká filharmonie zahrála, nabízí sice i ve své abonentní sezoně, nicméně takovýto příjemný večer na mezinárodní festival patří, neboť je provázen mimořádností interpretace. Se zpaměti dirigujícím Jiřím Bělohlávkem a Jiřím Vodičkou na židli koncertního mistra nabídla Janáčkovu operní suitu z Lišky Bystroušky (hrála se verze Václava Talicha; je otázka, zda už nenastal čas, kdy by se orchestry zajímaly o kritickou edici opery), a Dvořákovu Symfonii č. 8 G dur, op. 88, což byla přirozená dominanta koncertu.

Janáček byl, jak je pro pana Bělohlávka příznačné, nesmírně zpěvný a perfektně provedený – ze suity učinil až dojemnou báseň. Osmého Dvořáka jsem od filharmonie slyšel s týmž dirigentem několikrát a pokaždé byl v detailech jiný, což je dobře. (Byly to skutečně jen nepatrně diference, hlavně v dynamice a agogice.) Hlavní atributy České filharmonie – barevně bohatý, vřelý, zpěvný zvuk a vzdušnost – jsou však stále stejné! Dobře se po dovolené prezentovali někteří členové orchestru, zvláště pak houslista Jiří Vodička a hornista Jan Vobořil (excelovali však i další hráči – František Bláha, Jaroslav Halíř, Ivan Séquardt, Radomír Pivoda, Jaroslav Pondělíček). Byl to Dvořák hodný Dvořákovy Prahy a Dvořákova Praha hodná Dvořáka!

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.