pondělí, 25. leden 2016

Zlatá flétna a Píseň o zemi v Brně

Napsal(a) 

 

Sharon Bezaly, foto Jiří Jelínek Sharon Bezalyfoto: Jiří Jelínek

 

„Má flétnu z čtyřiadvacetikarátového zlata, ale to už je moc měkké,“ zaslechla jsem v tramvaji vysvětlování starého pána, který – stejně jako já – mířil do brněnského Janáčkova divadla na první koncert cyklu Filharmonie v divadle I v pátek 15. ledna. I na plakátech se psalo o mimořádném nástroji, který vlastní Sharon Bezaly. Tato izraelská hráčka má opravdu příčnou flétnu ze zlata, v Brně však představila i nástroje nižších poloh – altovou flétnu (rovněž od firmy Muramatsu) a dokonce basovou (značky Kotato a Fukushima). Všechny tři uplatnila ve flétnovém koncertě rusko-tatarské skladatelky Sofie Gubajduliny (narozené 1931), světově uznávané představitelky avantgardního směru soudobé kompozice. Její skladba je nazvána anglicky The Deceitful Face of Hope and of Despair (Svůdná tvář naděje a zoufalství) podle Američana Thomase Stearnse Eliota, jehož básnickou tvorbou se autorka inspirovala už dříve. Zmíněný koncert však není programní, Gubajdulina ho vysvětluje spíš technicky než hudebně; „hlavním tématem této skladby je neustálé zrychlování a zpomalování pulzu zvukové tkáně,“ vyjádřeno jejími slovy. Téměř půlhodinová skladba s bohatě obsazenými bicími byla jakýmsi zvukovým obloukem začínajícím a končícím velkými bubny. Navozovala archaickou, skoro barbarskou atmosféru. Hojně využívala glissanda smyčců, exponovala pozouny, často v hlubokých polohách, obsahovala i úseky, v nichž se flétna rozehrála jako v klasickém koncertu, zato jinde činila dojem jakéhosi hledání; v každém případě zněla na ploše jedné věty stále poněkud podobně. Hráčsky šlo o velmi obtížné dílo, které vyžadovalo značné soustředění filharmoniků. Koncert napsala Gubajdulina roku 2005 přímo pro Sharon Bezaly, mimořádnou flétnistku, která v něm předvedla flétny tří poloh, jak jsem se již zmínila. Sólistka s hvězdným životopisem vynikala technickou brilancí, nádherným tónem, ale nutno říci, že v nižších polohách její flétny zanikaly, skoro splývaly s jinými nástroji, což byl jistě autorský záměr, ale není to z instrumentačního a zvukového hlediska ideální. Brněnští flétnisté, kteří byli koncertu přítomni (a někteří byli i na generální zkoušce), byli výkonem hráčky nadšeni. Doufám, že Sharon Bezaly bude pozvána do Brna i k provedení nějakého jiného koncertu.

Tomáš Netopil, foto Jiří Jelínek Tomáš Netopilfoto: Jiří Jelínek

Druhá polovina koncertu, přesněji jeho dvě třetiny (podle délky skladby) patřily jedné z Mahlerových nejhranějších skladeb – symfonii Píseň o zemi na verše podle Čínské flétny básníka a překladatele Hanse Bethgeho. Zpívaný text měli posluchači k dispozici v programové brožuře, ale hlavně na titulcích nad pódiem, takže ho mohli pohodlně sledovat. Přizvanými pěvci byli altistka Jana Sýkorová, sólistka Státní opery Praha, a nizozemský tenorista Kor-Jan Dusseljee. Tento zralý padesátník zpívá široký repertoár (včetně Janáčkovy Glagolské mše), v němž je zastoupen také Wagner a Mahler, kteří jsou pro jeho světlý hlas velmi vhodné. Tenorový part Mahlerovy Písně o zemi mu seděl, ovšem ve větším obsazení orchestru a v silnějším zvuku poněkud zanikal. Jana Sýkorová okouzlila sytou barvou svého hlasu s nádhernými nízkými polohami a výškami, obdivuhodně udržela napětí, zejména v poslední písni Rozloučení, ale občas (i když méně často než kolega tenorista) její hlas na pozadí orchestru rovněž zanikal. Snad měl dirigent ubrat na dynamice. Kromě této připomínky však Tomáš Netopil řídil obě skladby skvěle. Měl promyšlenou koncepci, zřetelná, elegantní gesta, uplatnil odlišné výrazové plochy (hlavně krásná lyrická místa), působil vlídně a přitom měl plnou pozornost filharmoniků, kteří hráli s velkým nasazením a – jak se říká – šli mu na ruku. Na pódiu jsem dirigenta téměř nevnímala, jakoby s orchestrem byli „jedno tělo, jedna duše“ a společně vytvářeli dílo. Filharmonie Brno se v Mahlerově cyklu předvedla vřelým zvukem, z orchestrálních hráčů, kteří hráli sóla, bych uvedla hlavně houslistu Pavla Wallingera, flétnistku Martinu Venc Matušínskou a hobojistu Viléma Veverku; mandolíny, která je v partituře nezvykle zastoupena, se chopil houslista Jakub Výborný. Podle potlesku se přítomným posluchačům líbila více Mahlerova Píseň o zemi než první skladba. Je škoda, že tento koncert Filharmonie Brno s vynikajícím Tomášem Netopilem nepřilákal více návštěvníků, druhé pořadí, kde jsem seděla, bylo poloprázdné.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.