Česká filharmonie je vzácný solitér v zahradě české hudby. Poměrně nedávno však působila spíše jako povadle zanedbaný keř. Dnes je opět svěží a v plném květu. Příčin je více, ale nejzřejmější z nich je příchod, vliv a umění Jiřího Bělohlávka. Pod jeho rukama se filharmonie z unavené továrny na hudbu stala opět vrcholným tvůrčím tělesem, plným energie, inspirace a mladistvé vitality.
Dnešní doba je ohlušená vtíravým hlukem nabídek čehokoliv. Ve snaze získat jakékoliv platící publikum, mnozí manažeři se přizpůsobují převládajícímu nevkusu a uchylují se k podbízivým potvornostem, činícím z umění parodický cirkus. S přispěním tvůrců, jejichž ctižádost je větší než jejich talent a cit pro míru, pak vzniká trapná pitomost. Příkladem jsou i některé režijní nápady inscenace opery. V České filharmonii bohudíky něco podobného nehrozí – přístup filharmoniků a jejího vedení může být příkladem úspěchu zodpovědné nápaditosti. Způsoby získávání publika jsou promyšlené a posluchače kultivující. Takovým je i cyklus Edukace České filharmonie, jehož součástí byly i dva večery uskutečněné 11. a 12. února v Dvořákově síni Rudolfina pod názvem Zkouška orchestru. Ve vtipném scénáři a citlivé režii Alice Nellis se představili filharmonici a Jiří Bělohlávek v podobě jak civilně pracovní, tak v reprezentativní koncertní. S typickým šarmem, vtipem a noblesou vše moderoval Marek Eben, bezesporu nejcharismatičtější osobnost tohoto choulostivého žánru. Spolu s Jiřím Bělohlávkem a dalšími členy orchestru rozezněl osvěžující dua konverzace a komentářů, které propojily jednotlivé části první poloviny večera. Nezvykle „po domácku“ oblečení filharmonici zde představili charakteristické prvky, odlišnosti i společné rysy operní hudby dvou odlišných autorů způsobem, který i laikovi byl zřetelný a srozumitelný. Lehce provokativní otázky Marka Ebena a pohotové odpovědi Jiřího Bělohlávka a oslovených členů orchestru od počátku vtipně doplňovaly obrázek filharmoniků a znějících ukázek hudby. Na otázku o vhodnosti prezentace operního díla touto formou šéf orchestru konstatoval, že operní suita je výtažek toho nejlepšího, co tato hudba obsahuje. Nejprve zazněly ukázky z koncertní suity Růžový kavalír Richarda Strausse – jímavě melodické linky loučení Maršálky s Oktaviánem, scéna citového vzplanutí při předávání růže, a další charakteristické momenty hudebního děje. Jako ukázku Straussovy kompoziční rafinovanosti představil orchestr i typické použití klamného spoje, úlohu a náročnost partů jednotlivých nástrojů v příkladu hoboje a viol, atp. Bělohlávek objasnil jistou vyumělkovanost projevu a emocí, rozdíl mezi přirozenou uvolněností vídeňského valčíku a stroze přesnou interpretací jeho partitury. Zde musím zmínit kouzelný přednes a dokonalost houslistky Ireny Herajnové v roli koncertního mistra. Ostatně, celý omládlý orchestr působil na posluchače jako energeticko-vitamínový nápoj. Jako kontrastní protipól ze stejně silného citového zdroje tvůrčí inspirace následovaly ukázky z operní suity Liška Bystrouška Leoše Janáčka. V líčení přírody a jejích aktérů geniální dílo obsahuje hluboce filozofickou metaforu lidských osudů a citů člověka. V úvodu Bělohlávek na valčíku lesní havěti (skvělé duo harfy a houslí) vylíčil obraz lesa, kde překvapivě věrně deklamoval i předcházející domluvu zvířátek. Velmi sugestivně, především na dámy, zapůsobila ukázka touhy, vzdoru a útěku revírníkem uvězněné lišky. Porovnáním scény loučení v závěru obou oper názorně vynikly rozdíly v myšlenkovém uchopení stejné emoce: osobního rozměru citu hrdinky Růžového kavalíra, a univerzálně filozofického poselství půvabné zkratky Žabáka s Revírníkem, ústící ve finále v oslavný hymnus přírody. V obou částech večera mne doslova ohromil výkon, vitalita i humor pětaosmdesátiletého (!) pěvce Richarda Nováka v roli Revírníka. Mnozí i o dvě generace mladší pánové mu tyto vlastnosti mohou jen závidět. Mistr Novák je však z nezdolného moravského janáčkovského rodu …
Do druhé části večera již nastoupila Česká filharmonie v tradičně koncertní podobě. Pod vedením Jiřího Bělohlávka skvěle představila do detailu propracovanou a procítěnou koncepci celého znění obou operních lahůdek. Jiří Bělohlávek je charismatickým mágem orchestru, jenž pod jeho přesnými srozumitelnými gesty a pokyny je opět společenstvím umělců světové třídy. Taková třída by ve škole měla za takovouto zkoušku jedničku s mnoha hvězdičkami…
Oba večery se staly důstojným preludiem sobotního slavnostního koncertu České filharmonie k životnímu jubileu Mistra Bělohlávka.
