čtvrtek, 25. červen 2009

Žižkovské naděje

Napsal(a) 

Josef Suk a Pavla Tesařová Josef Suk a Pavla Tesařová

Dobře se ví o tom, jak hluboko se Josef Suk (1929) zapsal do českých hudebních dějin jako houslista, méně je známo, že už 17 let podporuje mladé talentované žáky a studenty žižkovské Hudební školy hl. města Prahy a hudebních tříd Gymnázia Jana Nerudy na koncertech ve Dvořákově síni Rudolfina. Letos se koncert konal 10. března poprvé v poněkud nevyzpytatelné akustice Španělského sálu Pražského hradu. Byl to očistný nápor hudebního mládí, jedna z infuzí, která dává budoucnosti naději. V úvodu si Josef Suk pozval na pódium postupně tři houslistky, aby s ním zahrály Vivaldiho Koncert c moll pro dvoje housle op. 21 č. 4 . První větu hrála Natálie Kostelecká (1997), druhou Pavla Tesařová (1999) a závěrečné Allegro Eliška Kukalová (1998). Všechny mimořádně muzikální, evidentně talentované a dobře vedené; nejvíc mě potěšila pěkným tónem a dobrou pravou rukou Pavla Tesařová (4). Bohužel jedinou modernější hudbou byl půvabný Hobojový koncert Bohuslava Martinů, kde doslova zazářil Martin Daněk (1989), budoucí posluchač HAMU. Blýskl se spolehlivou technikou i měkkým tónem. Časem určitě bude hrát volnou větu vroucněji; momenty nesouhry v 3. větě s Pražskou komorní filharmonií jdou na vrub orchestru či spíše dirigenta Davida Švece . Tento večer ostatně nebyl pro PKF zrovna vzorový. Určitá ledabylost byla znát například v rytmické přesnosti a artikulaci doprovodu první věty Klavírního koncertu d moll KV 466 , jehož sólového partu se výborně zhostil Bohumír Stehlík (3, 1990). Dalším pianistou koncertu byl David Hausknecht (1992), jehož brilantní a profesionální provedení úvodní věty Beethovenova Koncertu č. 4 G dur op. 58 bylo pro mě vrcholem koncertu. Abych však zrelativizoval moje hodnocení, tak výkon Anny Jakubcové (1, 1989, také budoucí studentka HAMU) v Mozartově Flétnovém koncertu G dur KV 313 byl neméně zářivý. Tak sametový, vyrovnaný tón neslýchávám v její věkové kategorii často.

Kvalita výkladní skříně pražského hudebního gymnázia je impozantní a není bez zajímavosti, že škola při různých soutěžích a přijímacích zkouškách na vysoké školy tvrdě konkuruje konzervatořím a často i vítězí.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.