Jméno dirigenta Lothara Zagroska je u nás prakticky neznámé, jeho pražské vystoupení s Českou filharmonií 25. 2. bylo strhující a řadí se k nejlepším koncertům sezony. Je to dirigent, kterého v Praze rádi znovu uvítáme. Úvodní předehra Franze Schreckera k opeře Die Gezeichneten (Poznamenaní ) překvapila živou barevností a temperamentem. Skladatel přelomu 19. a 20. století se zálibou v dekadentních námětech se ukázal jako přesvědčivý mistr instrumentace. Dramaturgicky velmi dobře navazovala Suita z opery Lulu Albana Berga s výbornou sopranistkou Claudií Barainsky , která je v této roli doma. S mnoha jinými dirigenty by suita vyzněla jako orchestrální vřava. O to víc mohlo překvapit logické vedení hlasů, promyšlenost – a přesně trefená poloha na pomezí romantické zvukovosti a tvrdé syrovosti námětu. A v provedení Symfonie č. 2 Johannesa Brahmse bylo pořád co nového poslouchat. Energickou, přesně rozvrženou první větu, živé a originální frázování hned v úvodním tématu druhé věty, virtuózně odlehčenou větu třetí a dramatickou větu závěrečnou. Byl to Brahms jak německy propracovaný, tak bezprostřední a muzikální. Slyšeli jsme jemně diferencovaný zvuk smyčců, mezi kterými doslova zářila violoncellová sekce. V Brahmsově Druhé je mnoho krásných pasáží pro „střední polohu“ violoncell; sehranost a výraz této skupiny může být ostatním smyčcům velkou výzvou. Lothar Zagrosek v sobě spojuje kvality operního i symfonického dirigenta. Litovat lze jen toho, že koncert byl relativně málo navštíven a že pro tyto náročnější programy jako by neměla Česká filharmonie stálé poučené publikum.
