úterý, 25. říjen 2016

Ženský element?

Napsal(a) 

Keri-Lynn Wilson, foto Milan Mošna Keri-Lynn Wilsonfoto: Milan Mošna

PKF – Prague Philharmonia 23. října v pražském Rudolfinu opět dostála své filozofii a nabídla netradiční typ programu –  doslova hvězdný sólista, dirigentka, skladby, které jako by spolu neměly nic společného. Vlastně volné propojení by se najít dalo. Titulek by totiž mohl také znít – Maďarský večer s odbočkou do Benátek.

Prvním číslem byla česká premiéra Hobojového koncertu Frigyese Hidase, údajně „posledního maďarského romantického skladatele“, uvedený příznačně v městě, kde působil „poslední český barokní skladatel“ František Xaver Thuri, druhým výběr z Brahmsových Uherských tanců, na závěr Hudba pro smyčce, bicí a celestu geniálního Maďara Bely Bartóka. Vybočením z „uherské“ linie byl Vivaldiho Koncert pro hoboj, violoncello a orchestr g moll, RV 812.

Že by čapkovský dort pejska a kočičky nebo silvestrovský program? Kupodivu ne. Bylo to sice pestré, ale spojnicí nebyl ani tak maďarský virtuální základ, jako spíše osobnost hobojisty Albrechta Mayera a kanadské dirigentky Keri-Lynn Wilson, kvůli níž asi měl koncert slogan Ženský element. Jenže jediná ženskost koncertu byla v nemalé feminizaci orchestru a ve vysoké, modelingové postavě sličné devětatřicetileté dirigentky. Vedla totiž orchestr s úsměvem jasnými, „mužnými“ gesty a s dirigentskou technikou, jež je lepší než u řady jejích mužných kolegů.

Albrecht Mayer a Keri-Lynn Wilson, foto Milan Mošna Albrecht Mayer a Keri-Lynn Wilsonfoto: Milan Mošna

Nejdříve k hostování pana Mayera. Každá jeho návštěva Prahy je setkáním s vrcholným muzikantstvím. Hidasův koncert je dílko vděčné jak pro interpreta, tak pro posluchače. Je dobře, že v Praze zaznělo, ale upřímně mimo realitu byl už v době svého vzniku v roce 1959 (podstatně zajímavější a progresivnější Hobojový koncert Bohuslava Martinů vznikl o čtyři roky dříve). Díky šarmu, emocím pana Mayera a jeho neuvěřitelně sametovému tónovému bel cantu a jistě i vzornému doprovodu PKF, to bylo skvělé zahájení večera.

Brams byl ostrým střihem – jiný svět a dlužno dodat, že i jiná interpretace. Výborný byl zadumaný Uherský tanec č. 11 d moll. Další tři – č. 1 g moll, č. 4 fis moll a č. 6 D dur – měly jiskru a drive, ale i nesoulad v souhře. Ve finálním Vivace si pak mohla dirigentka více pohrát s rytmickými detaily a s frázováním. Smyčce sice neměly filharmonickou masivnost a šíři, za to byly krystalicky transparentní.

Albrecht Mayer, Keri-Lynn Wilson a Lukáš Pospíšil, foto Milan Mošna Albrecht Mayer, Keri-Lynn Wilson a Lukáš Pospíšilfoto: Milan Mošna

Slyšet Vivaldiho na moderní nástroje začíná být i u nás vzácností. Doprovodu orchestru nelze nic vytknout, menší zvuková transparentnost oproti souborům typu Collegia 1704 je nutnou daní nástrojovému vybavení a obsazení. Do nebeských výšin nás na chvíli přenesli Albrecht Mayer a violoncellista Lukáš Pospíšil (koncertní mistr PKF) ve volné větě. Largo cantabile s decentní podporou kontrabasu a cembala bylo skvostné a tónově dokonalé. Český cellista byl sólohobojistovi Berlínské filharmonie v této větě rovnoprávným partnerem. (Jak Hidas, tak Vivaldi měli kouzelný bachovský přídavkový dovětek.)

Jakkoliv považuji hostování Albrechta Mayera v pražském Rudolfinu za událost, vrcholem večera byl Bartók. A to nejen proto, že to byla nejzajímavější hudba, ale i způsobem interpretace. Byla totiž jiná, než většinou slýchávám. Bylo to snad, použiji-li kunsthistorický termín, nejvíce funkcionalisticky vysoustruhované provedení, jaké jsem slyšel. Nadšení, oheň a energii předávali jak hráči, tak dirigentka, dokonalosti scházelo pouze jediné – permanentní přesnost v souhře (viz pizzicata a staccata). Nicméně byla to výborná tečka koncertu. Doufám, že to nebyla poslední česká návštěva pozoruhodného kanadského „ženského elementu“.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.