Zemlinského kvarteto uvedlo premiéru pátého kvartetu Jiřího Gemrota: Žádná nota není zbytečná

V historii české interpretace nikdy nebylo a nepůsobilo současně tolik skvělých kvartetních souborů, jako v posledních desetiletích – tento trend však již započal vlastně před půl stoletím prací vynikajících pedagogů komorní hudby. Nejvyšší požadavky na stále náročnějších světových pódiích dnes plní úspěšně více než desítka současných českých smyčcových kvartet. Což je i jakousi garancí jejich existenčního přežití – „živí“ je především úspěšná koncertní činnost v zahraničí. Úspěšná je i proto, že tyto soubory nejsou sobě podobnými klony, ale každý z nich má více či méně svou osobitou interpretační tvář a zaměření, lákající k poznání jejich zajímavé odlišnosti. Takovým je i Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin). O tomto souboru jsem psal již před lety a svůj obdiv k jejich umění i nápaditosti mohu pouze opakovat či jen zdůraznit. V roce 2018 zahájili sérii komorních koncertů, nazvanou 4plus, kdy kvarteto se v jedné části rozšíří o přizvaného hosta v kvinteto. Na třetím koncertě letošního ročníku 12. června v Sukově síni Rudolfina jím byl violista Casals Quartet Jonathan Brown.

Úvodem zazněl Smyčcový kvartet D dur op.76 č.5 Josepha Haydna. Šestice kvartet tohoto opusu je vrcholem Haydnovy kvartetní tvorby a významným mezníkem v kompozici kvartetní partitury obecně. Ze skvělého provedení Zemlinského kvarteta musím vyzdvihnout alespoň několik prvků, jež mne obzvláště zaujaly: perlivě jiskřivé šestnáctiny 1. věty, nádherná pianissima, dýchající fráze a plasticita hlasů 2. věty, krásně znělé sólo violoncella v Menuettu včetně nevšedně zřetelných šestnáctin Tria, a nakonec lehounké a brilantní Finale. Zase jednou osvěžující poslech.

Ve světové premiéře se představil Smyčcový kvartet č. 5 Jiřího Gemrota, uznávaného představitele soudobé české tvorby. Dílo autor věnoval památce nedávno zesnulého Pierra Barbiera, významného příznivce a propagátora české hudby a interpretů. Témata vět skrývají kryptogram Barbierova jména – tóny b, a, Re, e. Hudba Jiřího Gemrota je velmi srozumitelná a účinná, žádná její nota není jen pro efekt či zbytečná. Vivo e furioso vygradovali kvartetisté v energické a vitální dynamice včetně velmi působivých pizzicat. Harmonicky zajímavé Andante tranquillo v con sordino znělo v sugestivním tahu až k závěru, kde spočinulo v klidu nádherného pp. Závěrečné Allegro animato s kontrastním střídáním téměř divokých ploch s něžně tázavě lyrickými, s barvami con ponticello violoncella a jímavým koncem věty, krásně ukončilo oblouk architektury celého díla. Interpreti s takovým pochopením pro sdělení skladatele, jaké má Zemlinského kvarteto, jsou snem každého autora.

Čtyřvětý Smyčcový kvintet č.2 G dur op. 111 Johannese Brahmse je olbřímí stavba symfonického rozsahu a složitosti. Původně byl Brahmsem zamýšlen jako závěrečný opus celého jeho díla. Unést jeho hmotu v neztenčené síle a svěžesti „jedním tahem“ přesvědčivě až do konce je velkou výzvou i pro nejzkušenější interprety. Zemlinského kvarteto přizvalo zkušeného violistu Jonathana Browna ze slavného španělského Casals Quartet. Spolu s Petrem Holmanem vytvořili ideální linii a zvuk violových partů, které dílu často dominují. Musím zmínit, že podobně rovnocennými partnery zní i oba houslisté. Cellové sólo 1. věty a violové 2. věty daly možnost zřetelně vyniknout muzikalitě Vladimíra Fortina i Petra Holmana. V rukou a pojetí tohoto kvinteta se celé dílo rozklenulo v neutuchající záři Brahmsovy mocné hudební energie. Neúnavní umělci odměnili ovace publika stejným šperkem – Allegrem vivo ze Smyčcového kvintetu Es dur op. 97 Antonína Dvořáka.

Sdílet článek: