V předvečer oslav 130. výročí narození skladatele (8. 12. 1890–28. 8. 1959) uspořádal Institut Bohuslava Martinů koncert na pražské HAMU v sále, který nese skladatelovo jméno. Slavnostnost atmosféry s vybraným programem nemohl narušit fakt, že v současné době probíhají koncerty výhradně online, protože živý přenos byl (a stále je) dostupný nejen na několika českých portálech, ale dokonce i v New Yorku současně. Měla jsem mimořádnou příležitost být osobně přítomná v sále Bohuslava Martinů a sdílet spolu s ředitelem Institutu BM Alešem Březinou a Zemlinského kvartetem sváteční, ale také velmi radostnou a veselou náladu, která přípravu i provedení koncertu provázela. Vždyť možnost uvést skladby Bohuslava Martinů a Viktora Kalabise před téměř prázdným hledištěm jen s kamerou a mikrofony je dnes pro hudebníky vítanou a jedinou možností, jak zúročit studium skladeb a jejich pečlivou přípravu v soukromí.
Ředitel Institutu Bohuslava Martinů Aleš Březina sestavil pro 25. výročí jeho založení program, kterým výborně dokumentoval, jak tato instituce pracuje. V úvodním slovu představil nejprve osud Martinů Tria č.1, považovaného léta za ztracené a nakonec nalezené právě díky pracovníkům Institutu BM v roce 2005 v Dánské královské knihovně v Kodani; ještě v témže roce dílo pak uvedli v Praze na Festivalu Bohuslava Martinů členové Zemlinského kvarteta. Další skladba měla o to zajímavější historii, že nebyla známa vůbec a shodou šťastných okolností ji objevil vloni na Floridě v obchodu s hudebninami violoncellista Jan Vogler. Okamžitě kontaktoval Institut, aby nález smyčcového kvartetu oznámil a předal do péče, kde došlo k porovnání a překvapivému zjištění, že floridský nález je 1. verzí Smyčcového kvartetu č. 2 z roku 1923 a dosud o ní nebylo nic známo. Aleš Březina tedy mohl s hrdostí oznámit, že na streamovaném koncertu zazní světová digitální premiéra této skladby, když koncertní byla uvedena letos v létě na festivalu v německém Moritzburku. K poctě zakladatele Institutu BM Viktora Kalabise byla na závěr zařazena jeho skladba z roku 1993 Smyčcový kvartet č. 7, jako připomínka iniciativy někdejšího vedení Nadace Bohuslava Martinů, jež vedla k založení Institutu o dva roky později.
Zemlinského kvarteto ve složení František Souček a Petr Střížek – housle, Petr Holman – viola a Vladimír Fortin – violoncello bylo připraveno výborně a ujalo se programu s plnou energií a precizností. Smyčcový kvartet č. 2, H 150 Bohuslava Martinů přešel v 1. větě od volného úvodu prvních houslí v syrový rytmus, který housle rozezpívávaly do dialogu a zrychlily tempo celého tělesa. Náhlé přeryvy dodaly na dramatičnosti s vyústěním do ztišeného závěru. 2. větu uvedla jemná disonance, velmi pomalá a jakoby vzdálená vzpomínka, kde melodie získávala na síle a viola vstoupila s výraznou melodickou linkou uvozující strohý rytmický přechod. Střed se zase vrátil do jasu a zpěvnější polohy, již společně všechny hlasy překonávaly temnotu, po krátkém odmlčení se ale ozvala tíže a smutek, kterou melodie ve ztišení pulzovala a tichounce dozněla. 3. větu charakterizuje energický pravidelný rytmus, z něhož se uvolnila náhlá jásavá melodie 1. houslí. Pěkný rytmus dal prostor všem nástrojům a hravou melodickou sekvenci si předávaly navzájem. Vyšší tempo stoupající k vyšším tónům je nakonec návratem do uklidnění a radostného lehkého oddechnutí.
Smyčcové trio č. 1, H 136 provedli František Souček, Petr Holman a Vladimír Fortin s noblesou a svěžestí, jaké dílo mladého skladatele nabídlo. Studium u Josefa Suka probleskovalo již od prvních tónů v 1. větě Tria, ale Martinů je v nádherných melodických výškách vždy svůj. Svůdná glissanda a působivý part 1. houslí oživovalo pizzicato s pěkným rytmem, přecházejícím do pevného tempa, které prosvětlený souzvuk jen podpořilo. 2. věta patřila houslové pomalé až teskné písni, již přebíraly viola i cello a společně sdílely neveselé myšlenky. Přes temnější tóny cella se dařilo houslím i viole postupně obnovit melodii připomínající milé vzpomínky přerušené sytými akordy. 3. věta patřila tanci a trojice hlasů v typicky martinůovské melodii doslova rozverně zaskotačila. I po zvolnění zůstala stále přítomná radost, která prostupovala souhru až k efektnímu finále.
Ve Smyčcovém kvartetu č. 7, op. 76 Viktora Kalabise uplatnilo Zemlinského kvarteto svou virtuozitu zcela odlišně. Proplétání hlasů s jemnou melodickou linkou, po lyrickém, ale jasným přechodem do ostrého rytmu pak zazněly úsečné housle s disonantními kontrasty, neutuchající tempo postupně vedlo od smíření k nespokojenosti a opět hledání souladu. Houslové flažolety zjemnily v pianissimu náladu, ale ne nadlouho je přerušila hutná souhra všech. Snaha o klidnější dialog gradovala, housle s nádherným tónem utěšovaly a volaly po smíru, krátké propojení však přerušilo zrychlující se tempo. Probleskující snaha o soulad se postupně dařila i přes varovné pizzicato, ale ztišení napomohlo porozumění, k houslím se přidala viola a konečně s jasným souzvukem byla skladbu dovedena k efektnímu finálnímu akordu.
Zemlinského kvarteto, které dlouhá léta spolupracuje s Institutem Bohuslava Martinů a za svého působení se vyprofilovalo jako mezinárodně uznávané špičkové těleso, oslavovalo rovněž své 25. výročí a jako dárek věnovalo Institutu B. Martinů ještě koncertní přídavek. Vybraná 3. věta ze Smyčcového kvartetu č. 3 Bohuslava Martinů z roku 1929 ozvláštnila koncert svěží, hutnou a optimistickou náladou s krásnými akordy přecházejícími k tanečnímu rytmu, postupně rozvolněným s báječnou souhrou a v závěru okouzlila zrychlujícím tempem se závratným finále.
