Zběsile a nahlas aneb Co se děje na Smetanově Litomyšli ve všední den

Slyšet a vidět stočlenný orchestr maďarských Romů je hudební zážitek na celý život. Tříapůlhodinový pondělní koncert budapešťského tělesa s názvem 100 Tagú Cigányzenekar byl na festivalu Smetanova Litomyšl celkově hodně kuriózním setkáním. Místy hudebně strhujícím, místy hodně slabým.

Převažovaly parametry zběsile a nahlas. Na pódiu v amfiteátru na zámeckém nádvoří bylo na padesát houslistů, violisté, violoncellisté, kontrabasisté, desítka klarinetistů a šest cimbálů. Repertoár, který orchestr symfonické velikosti, ale velmi specifického zvuku přivezl, sahal od uherské po španělskou hudbu, od úprav cikánské hudby po ohlasy na ni, od romantiků po současné autory. Skutečně autentický projev improvizujících cikánských muzikantů se plně objevil až v přídavcích. Jen v nich byli však nepřekonatelní.

 , foto SL

Co se tedy děje na Smetanově Litomyšli, když se nehraje klasika? Po svátečním víkendu s operami Lazebník sevillský a Tajemství a s koncerty harfistky Jany Bouškové, úžasného komorního sboru Ingenium Ensemble a vynikajícího Baborákova orchestru Česká Sinfonietta přišel na řadu večer, který se pohyboval v oblasti živelného muzikantství na hranicích přijatelného a nepřijatelného a z hlediska publika na hranicích objevného setkání s exotikou na straně jedné a estrády na straně druhé.

Když se cikánský orchestr pustil do tanců od Erkela, Szentirmaye nebo Kodályho, byl doma. Když předestřel Brahmsův Uherský tanec, Berliozův Rákocziho pochod, Montiho Čardáš nebo Lisztovu Uherskou rapsodii, ukázal, jak se v nich dá hledat naturalistická podoba původní inspirace. Když se v druhé polovině večera ozvaly tóny Rossiniho předehry k opeře Vilém Tell, polky a valčíky Johanna Strausse nebo valčík z Čajkovského Louskáčka, bylo to na hraně – specifický interpretační styl vynikl jako nemilosrdné omezení. Když se vůdčí houslista popasoval s Cikánskými melodiemi Pabla de Sarasate, bylo to hráčsky výborné a vlastně zajímavé. Ale když jako gesto vstřícnosti k litomyšlskému obecenstvu zahráli výňatek ze Smetanovy Vltavy, byl to bizarní průšvih. Hrát z not nejsou zvyklí, unisona smyčců zněla jako od začátečnického žákovského orchestru a stylově to bylo hodně mimo.

 , foto SL

Kdykoli se během večera dostal ke slovu cimbalista Oszkar Ökrös, hvězda orchestru, virtuos a showman, nejlepší hráč na tento nástroj na světě, bylo to ovšem úchvatné. Měl sóla v řadě skladeb, hrál i sám. A když se pustil v přídavkovém setu do improvizace uvolněné od basového základu podobně, jako se uvolněně v prostoru mimo tóniny a rytmy vznášejí improvizace těch nejlepších jazzmanů, bylo to úchvatné. Nadchli i tři nejlepší houslisté, kteří si v jednom z přídavků předávali téma k vrcholně virtuosním variacím a v dialogu si pohrávali s nejvyššími dosažitelnými tóny. K sólům během večera vstával i hlavní klarinetista, ve vedení tělesa a v sólech se střídalo několik houslistů… Orchestr byl nazvučen, a to značně ostře. A když publikum začalo tleskat do rytmu, byli jsme už opravdu trochu jinde, než na té sváteční Smetanově Litomyšli. Ale i takovéto dny evidentně k národnímu festivalu patří. Netřeba se příliš pohoršovat. Posluchačské zázemí a jeho spektrum je široké. Pokud trvá jistota, že podobné produkce ve Smetanově rodišti v budoucnu nepřeváží, lze zůstat u poděkování za zprostředkování zážitku, který vážněji zaměřenému divákovi však stačí asi jednou v životě.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější