středa, 23. září 2020

Zázrak v době covidové: Dvořákovský maraton

Napsal(a) 

Kristýna Znamenáčková a Pavel Zemen, foto Pavel Šinágl Kristýna Znamenáčková a Pavel Zemenfoto: Pavel Šinágl

Festival Dvořákova Praha nabídl letos posluchačům něco naprosto mimořádného: kompletní provedení všech Dvořákových kompozic pro sólový klavír a pro klavír na čtyři ruce. Jedná se o počin značně odvážný, protože Dvořákovy klavírní skladby se – na rozdíl od jeho symfonií a komorních děl – prakticky nehrají, takže nebylo možné odhadnout, nakolik budou pro publikum atraktivní, nemluvě o tom, že bylo nutné sehnat interprety, kteří by se Dvořákových skladeb ujali (jedná se o cca 650 stran notového textu!).

Velkoryse koncipovanou přehlídku zahájil 6. září 2020 ve Dvořákově síni celovečerním recitálem Ivo Kahánek. Uvedl na něm tři z nejhranějších skladatelových klavírních cyklů: Poetické nálady op. 85, Suitu A dur op. 98 a Silhouety op. 8 (recenzi můžete číst zde). O dva dny později měli posluchači možnost vyslechnout (taktéž ve Dvořákově síni) v podání Igora Ardaševa a Renaty Lichnovské původní čtyřruční verzi proslulých Dvořákových Slovanských tanců op. 46 a 72. Ambiciózní projekt vyvrcholil 19. září 2020 v Sukově síni celodenním „dvořákovským maratonem“. V pěti přibližně jedenačtvrthodinových hudebních blocích zaznělo – vyjma výše zmíněných děl – vše, co Dvořák napsal pro sólový klavír a pro klavír na čtyři ruce. Program byl řazen v podstatě chronologicky od nejstarších dochovaných klavírních skladeb Mistrových po vrcholná díla pozdního období, přičemž každý jednotlivý „blok“ nesl navíc symbolický název, jenž zařazoval uvedené kompozice do celkového kontextu Dvořákovy tvorby.

Dvořákova Praha je jedním z našich nejprestižnějších hudebních festivalů. Od Ivo Kahánka coby garanta celého projektu bylo velmi sympatické, že nabídl na této dvořákovské přehlídce prostor mladým pianistům z nastupující generace: Matouši Zukalovi, Marku Kozákovi, Natalii Schwamové, Kristýně Znamenáčkové a Pavlu Zemenovi.

Už při vstupu do Sukovy síně se posluchači dočkali malého překvapení: koncertní křídlo Fazioli totiž nestálo na pódiu v čele sálu, ale bylo umístěné proti vchodovým dveřím. Sedadla pak byla kolem něho rozestavěna do půlkruhu, což spolu s nápaditým decentním osvětlením dodalo celému prostoru příjemnou, takřka intimní atmosféru.

Marek Kozák, foto Pavel Šinágl Marek Kozákfoto: Pavel Šinágl

Zahajovacího bloku, nazvaného V mladickém rozletu, se ujal osobně Ivo Kahánek. Na úvod zazněly tři kuriozity: tři polky, které napsal Dvořák mezi svým třináctým a devatenáctým rokem. Jedná se o dílka víceméně „užitková“, bez vyšších uměleckých aspirací. Ivo Kahánek je hrál s vtipem a nadhledem, bez sebemenšího náznaku ironie, k níž by tyto skladbičky mohly svádět. Od amerického muzikologa a dvořákovského znalce Davida Beveridge, který celý dvořákovský maraton moderoval (česky!) jsme se dozvěděli, že polka Per pedes (objevená teprve v roce 1998) a trio polky Pomněnka (B 1) zazněly na tomto Kahánkově recitálu ve světové premiéře. Po několika dalších půvabných tanečních kouscích (Dva menuety op. 28, Skotské tance op. 41) a Dumce op. 35 pak pianista uzavřel své vystoupení bravurním a neobyčejně nápaditým provedením Variací na vlastní téma op. 36, které se řadí ke kompozičně nejrafinovanějším a interpretačně nejnáročnějším Dvořákovým klavírním dílům.

Dvaadvacetiletý Matouš Zukal, student AMU ze třídy Ivo Kahánka, přednesl posluchačům v bloku nazvaném Na cestě k proslulosti Dvořákovy klavírní skladby z poměrně krátkého časového období let 1878–1880. Virtuózní Furianty op. 42 hrál se strhujícím mladistvým elánem, v Eklogách op. 56 a Lístcích do památníku (B 109) okouzlil svým lyrickým projevem a své vystoupení korunoval brilantním, vtipným a emotivním provedením Valčíků op. 54, jež se určitě stanou jeho repertoárovým číslem. Matouš Zukal vládne skvělou technikou a v jeho hře se dokonale propojuje vysoká inteligence s přirozenou muzikalitou a senzitivností. Nepochybuji, že o tomhle klavíristovi ještě hodně uslyšíme.

Na sedmadvacetiletého Marka Kozáka připadl blok s názvem Na křídlech slávy. Pianista v něm nabídl značně různorodou Dvořákovu klavírní produkci z let 1880–1888, pro kterou bychom asi těžko hledali společného jmenovatele. Na jedné straně tu máme kupř. skladbičku nazvanou Otázka (B 128bis), která má pouhých osm taktů, či dětské instruktivní kousky Dvě perličky (B 156), na druhé straně rozsáhlý osmidílný cyklus Mazurek op. 56, jehož jednotlivá čísla Marek Kozák výtečně náladově odlišil a zajímavě oživil (protihlasy ve IV. mazurce, trylkové pasáže v V. mazurce) a také reprezentativní Klavírní skladby op. 52, ve kterých pianista předvedl svou výbornou techniku (Impromptu) a poetické cítění (okouzlující Ekloga). Protože Marek Kozák hrál po Matoušovi Zukalovi, nelze se vyhnout srovnání. A to tím spíš, že jsou si oba v lecčem dost podobní. I Marek má, stejně jako Matouš Zukal, vynikající techniku a i on dokáže ve své hře ideálně vybalancovat rozum a cit. Zajímavé ovšem bylo, že jeden a týž klavír zněl každému trochu jinak. Tón Matouše Zukala byl jasný a zářivý, tón Marka Kozáka oblejší a distingovanější. V každém případě si jsem jistý, že také Marka Kozáka čeká skvělá pianistická kariéra.

Ivo Kahánek, foto Pavel Šinágl Ivo Kahánekfoto: Pavel Šinágl

V předposledním bloku, jenž nesl název Americké obzory, se představila nejmladší interpretka dvořákovského maratonu, jednadvacetiletá Natalie Schwamová. Své vystoupení zahájila Humoreskou Fis dur (B 138) a Dvěma klavírními skladbami (B 188). Po nich uvedla kompletní cyklus Humoresek op. 101, v němž je pod číslem VII. zařazená proslulá Humoreska Ges dur, jedna z nejhranějších skladeb Dvořákových, ba dokonce jedna z nejslavnějších skladeb světového klavírního repertoáru vůbec. Natalie Schwamová má okouzlující poetický projev (hezká lyrická místa v Humoreskách č. II, III, VI, VII), ne všechno jí ale ve výrazu vycházelo úplně přesvědčivě. Nejproblematičtější se mi jevila její forte, která byla často až příliš razantní. Nevím, zda tak pianistka hraje běžně nebo zda jen špatně odhadla akustiku koncertního sálu. V každém případě je natolik mladá, že si s tímhle handicapem určitě poradí.

Umělkyně však měla pro posluchače připravený originální bonus. V Sukově síni stál totiž vedle Fazioliho po celý den původní Dvořákův klavír Bösendorfer, zapůjčený z Dvořákova muzea. A Natalie Schwamová na něm maratonovému publiku na závěr svého recitálu zahrála ještě jednou Mistrovu slavnou Humoresku Ges dur. K všeobecnému překvapení zněl ten sto čtyřicet let starý klavír moc hezky, málem by se dalo říci, že „moderně“.

Poslední blok dvořákovského dne patřil skladatelově tvorbě pro klavír na čtyři ruce. V podání Kristýny Znamenáčkové a Pavla Zemena měli posluchači možnost slyšet dva z nejhodnotnějších čtyřručních cyklů 19. století: Legendy op. 59 a Ze Šumavy op. 68. Oba pianisté jsou technicky výborně vybavení, jejich souhra byla dokonalá, pedalizace bezproblémová, skladby měli krásně plasticky vystavěné, nápaditě pracovali s vedením hlasů a asi by z nich v budoucnosti mohlo být dobré klavírní duo. Ale jejich snaha dramatizovat hudební tok, přehánět tempové kontrasty a především hrát v předimenzovaném forte mi připadala místy skutečně neúnosná. Hned v první Legendě, nadepsané Dvořákem „Allegretto non troppo, quasi Andante“ nasadili umělci tempo až zběsilé, navíc v ostrém fortissimu. A těch tvrdých fortissim a prudkých dramatických zvratů bylo v celém cyklu opravdu hodně. Vše potom korunovala úvodní skladba cyklu Ze Šumavy, nazvaná Na přástkách. V pojetí Kristýny Znamenáčkové a Pavla Zemena to nebyl idylický žánrový obrázek z venkovského života, to vyrazila do boje družina dobře vyzbrojených rytířů. Nakonec se ale oba pianisté „našli“ v závěrečné skladbě, nazvané Z bouřlivých dob. Tady byla fortissima na místě (i když možná přece jen nemusela být tak tvrdá). Takže – konec dobrý, všechno dobré...

Den strávený s Dvořákem a s mladými klavíristy byl – i přes ony drobné výhrady – moc krásný. Ve Dvořákových klavírních skladbách je tolik úžasných nápadů, že si opravdu zaslouží, aby zněly na koncertních pódiích častěji.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.