Daniil Trifonovfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Daniil Trifonov se zjevil na pianistickém nebi jako meteor. V sezoně 2010/2011 exceloval hned ve třech z nejprestižnějších klavírních soutěží: na podzim roku 2010 získal na Chopinově soutěži ve Varšavě 3. cenu a cenu za mazurku, na jaře roku 2011 první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a v létě téhož roku první cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě. Dnes je tento třiadvacetiletý ruský umělec považován za jednoho z nejslibnějších klavíristů nastupující generace. Jeho propagační materiály se hemží superlativy a slovy jako „senzace“ či „zázrak“ a pianistická legenda Martha Argerich o něm dokonce nedávno prohlásila: „Má všechno a ještě mnohé navíc. Co dokáže s rukama, je technicky neuvěřitelné. Stejně tak jeho úhoz – je v něm jak něha, tak i démoničnost. Nikdy jsem nic takového neslyšela.“ O tom, že Martha Argerich ani trochu nepřehání, se mohli přesvědčit festivaloví posluchači na Trifonovově zcela vyprodaném recitálu ve Dvořákově síni Rudolfina (19. 5. 2014). Kluk, který doslova vběhl na pódium, vypadal ještě mnohem mladší než na třiadvacet. Ke klavíru se vrhl se zjevnou nedočkavostí a začal hrát málem ještě dřív, než se posadil. Zaujal hned prvním číslem svého programu, Stravinského Serenádou in A. Hrál ji nesmírně barvitě a průzračně a s takovým zaujetím a pochopením, až se zdálo, že ji vnímá ne jako neoklasicistní hříčku, ale jako programní hudbu. Provedení této skladby by samo o sobě stačilo posluchače přesvědčit o tom, že Trifonov je výborný pianista. Když však začal hrát Čajkovského Variace F dur, op. 19/6, bylo jasné, že slova jako „zázrak“ nejsou nikterak přehnaná. Něžná, sametově hebká kantiléna tématu Čajkovského Variací evokovala lidský hlas, a to, co následovalo po něm, bylo opravdu úžasné. Trifonov vládne neuvěřitelně barevným úhozovým rejstříkem, jeho pianissima doslova hladí, jeho fortissima (jimiž ovšem dost šetří) znějí měkce a hutně jako chrámové zvony. Při veškeré zvukové rafinovanosti působí ale Trifonovův projev velmi přirozeně, umělec skvěle pracuje s časem, nádherně moduluje melodické linie a nedostižně využívá všech zvukových možností klavíru. Trifonovova zvuková kouzla se stupňovala v Rachmaninovových Variacích na Chopinovo téma, op. 22, které následovaly za Čajkovským, a kulminovala po přestávce v kompletních Chopinových Preludiích, op. 28. Krásnější a poetičtější provedení tohoto díla jsem nezažil. Přestože Trifonov nevymýšlí žádné „naschvály“, přednášel některá preludia natolik „nově“, že jsem měl dojem, jako bych je slyšel poprvé. Jeho kantiléna byla snová a v mnoha pomalých preludiích (kupříkladu č. 2, 4, 6, 21) byly melodie a doprovod tak neuvěřitelně barevně diferencované, až se mi zdálo vyloučené, že to lze dokázat na jednom klavíru. Trifonovovu techniku, která je bezesporu ohromující, jsem, přiznávám, příliš nevnímal. Je totiž tak „samozřejmá“, že jde jakoby „mimo“ posluchače (za pozornost určitě stojí klavíristovy mimořádně uvolněné a vláčné paže). Okouzlené obecenstvo se zdálo být Trifonovovou hrou doslova fascinováno a nebylo vůbec divu, že po doznění Chopinova posledního preludia všichni při potlesku povstali a vstoje si na umělci vyžádali ještě přídavky. Pianista je pojal jako rafinovanou ochutnávku různých hudebních stylů: začal Mozartovou Fantazií d moll, KV 397, která zněla jako nadzemská hudba z jiného světa, následoval strhující a oslňující Pekelný tanec z baletu Pták ohnivák I. Stravinského, po něm rozkošná Rachmaninovova klavírní parafráze Bachovy Gavotty z houslové Suity E dur a na závěr rozevlátý a roztančený Chopinův Valčík Es dur, op. 18. Trifonov se při každém děkování mnohokrát potěšeně klaněl na všechny strany a působil dojmem, jako by ne on posluchačům, ale posluchači jemu věnovali ten večer cosi hezkého. Moc bych si přál, abychom tohoto báječného a sympatického pianistu slyšeli v Praze co nejdřív znovu.
Psáno pro HARMONII 7/2014
