Záskok u pražských symfoniků

Vždy je napínavé, pro pořadatele, posluchače a koneckonců i orchestr, dojde-li k neplánované výměně dirigenta. Na abonentních koncertech Symfonického orchestru hl. m. FOK 20. a 21. února nahradil zdravotně indisponovaného Pietariho Inkinena  šéfdirigent Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně Tomáš Brauner. Ačkoliv teprve čtyřicátník, patří už nesporně mezi zkušené české dirigenty, o nichž se píše, že jsou „renomovaní“. Kromě vysoké míry muzikality a citu pro formu a tektoniku, je spolehlivý a neobyčejně flexibilní. Proto je často povoláván k záskokům, včetně cizinců. V minulosti to bylo například v případě Američana Slatkina, nyní Fina Inkinena.

Hlavním číslem večera ve Smetanově síni pražského Obecního domu (slyšel jsem reprízu koncertu) byla Beethovenova Šestá symfonie F dur „Pastorální“, op. 68. Bylo to poctivé, spíše romantické nežli klasicistní provedení, v některých plochách dokonce neobyčejně povedené. „Probuzení radostných pocitů“ v první větě bylo skutečně (decentně) radostné, další průběh mohl být však kontrastnější, fagot v druhé větě byl vkusně idylický, zvukomalebné ptačí ohlasy by určitě snesly detailnější propracování, frázování nebylo zrovna jednotné. „Scherzo“ mělo být hybnější – ostatně to se týká koncepce celé symfonie – a hlavně trio robustnější. Kupodivu neohromil mě ani „pastýřský zpěv“, jenž měl do podmanivé kantability docela daleko. Ukolébající byla idyla závěru. Symfonie pravda je často vnímána jako alegorie klidného života, ale toho klidu bylo tolik, že bych slovo klid zaměnil za nuda. Jak diametrálně jiný byl výkon orchestru v Čajkovského Páté symfonii v prosinci loňského roku! Přesto věřím v kvality Tomáše Braunera. Snad najde ve své tornistře časem i hůlku mezinárodních kvalit… (Říkává se, že orchestry po každém koncertu hodnotí interně dirigenta, případně sólistu. Jestlipak také hodnotí vlastní výkony? Za tohoto Beethovena by byla známka na úrovni průměru.)

, foto Petr Dyrc

Večer patřil hlavně hobojistovi Albrechtu Mayerovi, dlouholetému členu Berlínské filharmonie, kde byl kdysi jeho růst spjat hlavně s Claudiem Abbadem. Dlouho byl ve svém oboru, použiji-li dikci ze světa šachu, mistrem světa. Hostování v Praze ukázalo, že jím sice už není a že věk se zastavit nedá, ale stále je to velmistr, jenž má nádherný tón, cit pro frázování a osobní charisma. FOK zaslouží výbornou za do jisté míry odvážné rozhodnutí věnovat hoboji polovinu večera. Nejdříve pan Mayer noblesně zahrál hobojovou verzi Ravelova Náhrobku Couperinova, kterou pro něj šťastně vytvořil Joachim Schmeisser a který byl pro mě vrcholným zážitkem, a poté Hobojový koncert a moll Ralpha Vaughana Williamse, v němž mohl být sólista přece jen emocionálnější. Spokojené publikum pan Mayer odměnil netradičním přídavkem – úpravou Sinfonie z Bachovy kantáty Ich hatte viel Bekümmernis, v níž jej podpořilo continuo FOKu a hlavně velmi přesvědčivá koncertní mistryně Rita Čepurčenko.

Sdílet článek: