sobota, 12. únor 2022

Záskok na poslední chvíli

Napsal(a) 

Eugene Tzigane, Rafał Blechacz, foto Petr Dyrc Eugene Tzigane, Rafał Blechaczfoto: Petr Dyrc

Koncerty Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK ve dnech 9. a následně pak 10. února 2022 měl původně dirigovat Andrej Borejko. V sobotu 5. února večer, pouhé čtyři dny před prvním koncertem, však došla pořadatelům zpráva, že Andrej Borejko má pozitivní test na covid a své pražské vystoupení musí odříci. Najít náhradu v tak šibeničním termínu je úkol nadlidský. Pořadatelům se to ovšem podařilo, a navíc v rekordním čase. Už v neděli večer dorazil z Kodaně do Prahy renomovaný americko-japonský dirigent Eugene Tzigane, který byl ochoten převzít beze změny stěžejní část avizovaného programu – Mozartův Klavírní koncert č. 24 c moll KV 491 a Šostakovičovu Symfonii č. 10 e moll op. 93. Posluchači museli oželet pouze první číslo večera: českou premiéru skladby soudobého řecko-kanadského autora Christose Hatzise Ostrov je plný melodických zvuků.

Sólistou Mozartova koncertu byl mladý polský pianista Rafał Blechacz. Svou uměleckou kariéru zahájil v roce 2005 velkolepým vítězstvím ve varšavské Mezinárodní klavírní soutěži Fryderyka Chopina, v roce 2014 pak obdržel prestižní Gilmore Artist Award. Umělec vystupuje v nejproslulejších koncertních síních, hraje s nejslavnějšími orchestry a dirigenty a natočil řadu vysoce ceněných CD. Dnes náleží k nejvýznamnějším klavíristům své generace.

Blechacz je výrazně lyrický typ interpreta, což prokázal i ve svém pojetí Mozartova Klavírního koncertu c moll. Přestože je v tomto díle, především v jeho krajních větách, řada dramatických okamžiků, umělec vsadil především na poetičnost, zpěvnost a průzračnost – což vše svědčilo zvláště volné větě, která byla v jeho podání opravdu okouzlující. Blechacz působí u nástroje introvertně, málem až bezbranně a rozhodně nikterak nestaví na odiv svou skvělou techniku. O to více překvapil v první větě – vybral si pro ni kadenci Johanna Nepomuka Hummela, kterou hrál s oslňující brilancí, vzletně a vysloveně romanticky.

, foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Orchestr se zjevně snažil být klavíristovi rovnocenným partnerem, ale ne vše mu vycházelo úplně přesvědčivě. Hned začátek první věty byl rytmicky i výrazově jakoby rozostřený, a přestože souhra pianisty i orchestru byla po celou skladbu v podstatě bezproblémová, měl jsem místy pocit, že se orchestr a sólista v celkovém přístupu k Mozartovi poněkud míjejí. Přes tuto zvláštní výrazovou „dvojkolejnost“ se jednalo o provedení, které mělo svůj nesporný půvab a publikum po právu ocenilo interprety vřelým potleskem. Pianista se za něj odměnil snovým, citlivě předneseným Preludiem z opusu 18 Césara Francka.

Druhou polovinu večera vyplnila rozsáhlá Šostakovičova Desátá symfonie. Dílo má impozantní stopáž kolem šedesáti minut a klade na interprety i posluchače mimořádně velké nároky. Jak orchestr, tak dirigent se tu předvedli v tom nejlepším světle. Od temných smyčců na počátku první věty až po závěrečné efektní glissando věty finální dokázali umělci v tomto myšlenkově závažném díle obdivuhodně udržet pozornost posluchačů. Skladba měla zřetelný, naprosto přehledný tvar, na čemž měly nemalou zásluhu suverénně a pevně stavěné gradace. V sólových výstupech mohli posluchači obdivovat výborné dechy, kterým Šostakovič v této symfonii poskytl nespočet příležitostí, aby mohly předvést své umění. Velmi zajímavé bylo sledovat dirigenta (na kterého jsem při Mozartovi přes otevřený klavír neviděl) – jeho gesta byla sympaticky účelná, věcná a zároveň hezká, přičemž ani v těch nejvypjatějších místech se Eugene Tzigane nenechal strhnout k nějakým okázalým pohybovým kreacím. Šostakovičovo hluboce lidské poselství vyznělo tento večer neobyčejně přesvědčivě a sugestivně a tandem Tzigane–FOK se ukázal jako báječné spojení. Přejme si, aby jejich spolupráce pokračovala i v době postcovidové.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.