čtvrtek, 24. listopad 2016

Záskok, na nějž se nezapomene

Napsal(a) 

Ondřej Vrabec a Katia Buniatišvili, foto Petra Hajská Ondřej Vrabec a Katia Buniatišvilifoto: Petra Hajská

Původně měl koncerty abonentní řady B České filharmonie ve dnech 16., 17. a 18. listopadu dirigovat Jiří Bělohlávek. Jenže „z důvodu rekonvalescence po akutním onemocnění“ zaskočil Ondřej Vrabec, jenž kromě postu hornisty dělá (nejen) pro šéfdirigenta důležitou servisní funkci asistenta. V historii se již mnohokrát stalo, že velká hudební kariéra byla odstartována záskokem za hvězdu. O panu Vrabcovi jsem sice věděl, že je velmi slibným dirigentem, ale 16. listopadu jsem si musel svůj názor poopravit. Ondřej Vrabec je jistě hřivnou do budoucna české kultury, ale už nyní patří mezi nejzajímavější dirigenty naší země. Je neuvěřitelně empatický a muzikální, má výbornou techniku a dští z něj energie. Přitom mám pocit, že má velký respekt k hudbě i k muzikantům.

Původní program se změnil jen v jednom bodě. Místo Čtvrté symfonie Bohuslava Martinů byla uvedena Šestá symfonie D dur  Antonína Dvořáka, což sice nebylo objevné, ale vzhledem k náročnosti Martinů partitury pro záskok pochopitelné. Kupodivu právě Dvořák měl určitý problém, o kterém se ještě zmíním.

Ondřej Vrabec, foto Petra Hajská Ondřej Vrabecfoto: Petra Hajská
Menší šok jsem zažil při Beethovenově předehře Egmont. Bylo to totiž od dirigenta a orchestru excelentní provedení, za dlouhou dobu nejlepší, jaké jsem živě slyšel.  Od prvního akordu silné, napjaté, s neskutečným tahem. Z energie, která z hráčů sálala (koncertním mistrem byl coby host Jan Mráček), by měl radost i Vrabcův někdejší učitel Jiří Bělohlávek. Naopak by asi neměl radost z Dvořáka. Celková koncepce se od Bělohlávka až na drobnosti v akcentech příliš nelišila. Líbilo se mi, jak dirigent vnímá hudební proud v celcích, přičemž detaily většinou nijak netrpěly na významu. (Rád bych od pana Vrabce slyšel například Mahlerovy a Brucknerovy symfonie.) Tisíckrát zdůrazňovaná „českost“ partitury byla prezentována nevtíravě jako integrální součást tektoniky celku. Obecně – Ondřej Vrabec byl poněkud citově decentnější nežli expresivnější Jiří Bělohlávek. (Příklad za všechny – něžné Adagio s nádherným hornovým sólem a málo měkkým hobojem v úvodu, Finale.)  Čekal jsem, že orchestr  svého kolegu  maximálně podpoří. Jakkoliv hrál výborně, co se týká dynamiky stál pevně na svém. Gesta (někdy až prosící) pana Vrabce o ztišení či pianissimo zůstala neoslyšena, prostě jako by se nic nedělo. Jakoby se vrátila deset let stará filharmonická bolest, o níž jsem si myslel, že už je naštěstí minulostí. Doufám, že to byl pouze jednorázový úlet a že snaha orchestru dostat se mezi světovou elitu je míněna vážně!

Katia Buniatišvili, foto Petra Hajská Katia Buniatišvilifoto: Petra Hajská

Hvězdou koncertu byla klavíristka Katia Buniatišvili, jež je tzv. „na vlně“, neboť ve světě má úspěch u posluchačů, nahrávacích firem i u novinářů.  Interpretaci sólového partu Schumannova Koncertu a moll není téměř co vytknout. Gruzínka má výbornou techniku, oslňuje svým zjevem a stylově to bylo v pořádku. Bohužel jakkoliv záskok pana Vrabce je nezapomenutelný, Schumann paní Buniatišvili byl jistě atraktivní a báječný, ale zapomenutelný. Samozřejmě pakliže jej budu vnímat prizmatem mých zkušeností s jinými pianisty (Abduraimov, Andsnes, Benedetti Michelangeli, Brendel, Moravec…). O to více bude zajímavé provedení tohoto díla Janem Lisieckim na Pražském jaru  (20. 5. 2017, Toronto Symphony Orchestra, Peter Oundjian). Ke klavíru rovnoprávný „doprovod“ orchestru byl v základu bezchybný. Jen občas zněly vedle sebe dvě (tempové) linie – České filharmonie a Katii Buniatišvili… Se spokojeným publikem se rozloučila decentním přídavkem -  úpravou Sheep may safely graze Johanna Sebastiana Bacha (BWV 208).

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.