pondělí, 23. září 2019

Zářivý úsměv a zázračný Rachmaninov Borise Giltburga

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Pětatřicetiletý izraelský pianista ruského původu Boris Giltburg, který vystoupil na „debutovém dni“ festivalu Dvořákova Praha (Rudolfinum, 20. září 2019), patří dnes ke světové špičce. Ostatně, k tomu, aby vzbudil zvědavost posluchačů, postačí dva stručné údaje v jeho životopisu: druhá cena na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu v roce 2011 (první cenu dostal tehdy Daniil Trifonov) a první cena na bruselské Soutěži královny Alžběty v roce 2013.

V první půli svého festivalového recitálu přednesl Giltburg kompletně všech dvanáct Transcendentálních etud Franze Liszta. Už z brilantně provedeného Preludia a následující Etudy č. 2 bylo zřejmé, že se jedná o pianistu nevšedních kvalit s mimořádnými technickými dispozicemi, který umí hrát Liszta s obdivuhodným nadhledem a s potřebným virtuózním leskem. Ale ve třetí etudě, kterou Liszt nazval Krajina, mne čekalo překvapení – jako by si ke klavíru sedl někdo úplně jiný: namísto virtuóza tu byl introvertní senzitivní básník, který v něžném měkkém pianissimu maluje pastelový obrázek jakési snové krajiny. Provedení čtvrté etudy, Lisztem pojmenované Mazepa, bylo natolik strhující, až jsem si pomyslel, že by si tahle skladba sama o sobě zasloužila potlesk. A nebyl jsem s tím nápadem sám – ten potlesk se skutečně z několika míst sálu ozval. A potom už jsem jen nestačil žasnout, co všechno dokázal Giltburg z Lisztových „Transcendentálek“ vykouzlit. Obdivoval jsem pohádkový úvod Bludiček a jejich bezkonkurenční lehkost, závratně rychlé paralelní oktávy ve Vidině, orchestrální zvuk klavíru (Giltburg hrál na svého oblíbeného Fazioliho) a pevný rytmický tep v Eroice, vitalitu a dokonalou výstavbu Divokého lovu, úžasné pianissimové trylky a improvizačně uvolněnou práci s časem ve Vzpomínce, skrytý vzrušující příběh v „bezejmenné“ Etudě č. 10, snové barvy a neskutečná ppppHarmonii večera a hebkou sněhovou lehkost i sugestivní větrné poryvy v závěrečné Sněhové vánici. A nad tím vším bylo navíc cítit Giltburgovu bezmeznou radost ze hry. Nebývá zvykem, že by umělec zdvihl obecenstvo ze sedadel už po první půli koncertu – ale Giltburg to se svým Lisztem dokázal.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Lisztovy Transcendentální etudy patří k nejnáročnějším dílům světové klavírní literatury. Pianisté je často hrávají jednotlivě, jako komplet je má na repertoáru jen málokterý. A z toho mála si jen pár nejodvážnějších jednotlivců troufne provést je živě na koncertním pódiu. Borisi Giltburgovi je však tahle Lisztova pianistická výzva zjevně málo, protože ve svém recitálu pokračoval dílem technicky neméně náročným: Třinácti preludii op. 32 Sergeje Rachmaninova. Přiznávám, že jsem tato Rachmaninovova preludia vždycky vnímal jako kompozice, které jsou díky zahuštěné nástrojové faktuře nepříliš přehledné, výrazově zatěžkané a z velké části značně potemnělé. Nikdy by mě nenapadlo, že se tyhle skladby dají hrát i jinak. Boris Giltburg však přistupuje k Rachmaninovovým preludiím bez jakýchkoli předsudků – a hraje je neuvěřitelně: místo zatěžkané potemnělosti zněla koncertním sálem hudba naprosto transparentní, téměř až haydnovsky přehledná a zářivě barevná. Každé z těch třinácti preludií bylo v klavíristově podání jedinečnou průzračnou básní v tónech, přičemž posluchač ani v nejmenším nezaznamenal, o jak obtížné skladby se jedná. Nevím, jak Giltburg oné průzračnosti docílil – ale považuji to málem za zázrak a obávám se, že tahle preludia už nikdy nebudu chtít slyšet v jiném podání.

Po tomto „zázračném“ Rachmaninovovi povstalo obecenstvo opět ke standing ovation. A Giltburg, z jehož tváře ani po tak vyčerpávajícím výkonu nezmizel zářivý úsměv, zahrál ještě tři přídavky: dva poetické Schumanny – Arabesku op. 18 a XIV. částTanců Davidovců – a mezi ně vložil pekelné, skvěle vypointované Ďáblovo pokušení Sergeje Prokofjeva.

Přestože umělec musel být po tak náročném výkonu fyzicky i psychicky notně unavený, byl ochoten zúčastnit se po koncertě ještě besedy s Jiřím Vejvodou. Zájemců o tuto besedu byla téměř plná Dvořákova síň. Giltburg se po celou dobu usmíval, na všechny moderátorovy dotazy reagoval mile, věcně a vtipně a nakonec ještě svým fanouškům, kteří lehce podlehli kouzlu jeho osobnosti, podepisoval programy. Doufejme, že tohoto sympatického umělce uvidíme a uslyšíme v Praze častěji.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.