Výjimečná příležitost se naskytla 18. března návštěvníkům čtvrtého koncertu cyklu Barokní opera a oratorium pořádaném FOK. V kostele sv. Šimona a Judy zazněla v novodobé premiéře opera Astarto od Giovanniho Bononciniho, jehož opery se hrály od Neapole přes Vídeň a Berlín až po Londýn. Londýnská verze se také stala základem pražského nastudování, které připravil a řídil Jiří Kotouč , věnující se v posledních letech ve zvýšené míře právě barokní opeře. Astarto byl tentokrát zkrácen asi o třetinu a upraven (nové recitativy, transpozice některých rolí, vypsané kadence a podobně). Celek nesl výrazné rysy Kotoučova uměleckého rukopisu: důraz na monumentalitu a silné vášně, jež ostatně patří mezi esence barokní opery, stejně jako vokální suverenitu. Jednorázová koncertní nastudování oper zpravidla nestimulují k detailnější práci s frázováním nebo hereckým výrazem, většina zpěváků tohoto večera však přednášela své party alespoň částečně zpaměti, což - při absenci libreta - bylo dvakrát vítané. Nejvytříbenější interpretaci - měříme-li hudební i hereckou dohromady - podala v roli Elisy Pavla Vykopalová . Od prvního recitativu to byla královna Týru, domněle podvedená panovnice či zhrzená milenka, jejíž árie Non mi seguir patřila k vrcholům večera. Menší herecký prostor, ale zato pěvecky náročné árie, dostala rolí Agenora Ludmila Vernerová . S bravurou sobě vlastní pokaždé oslnila publikum - ponejvíce ovšem v pomalé árii Per la gloria , kde posluchače obdařila v české krajině jinak vzácným potěšením z messa di voce (ano, milí čtenáři, i na nejvyšších tónech!). Ze zbývajících pěti sólistů je potřeba uvést ještě alespoň sopranistku Janu Levicovou , která v titulní roli potvrdila značný, stále se rozvíjející talent. Orchestr Camerata Nova byl obsazen poměrně silně a poněkud netradičně - nástroje dobové (v menšině) se mísily s moderními, což vedlo například k určité disproporci v okamžicích nasazení tutti houslí proti sólovému baroknímu violoncellu, za kterým však s charakteristickou elegancí kralovala Hana Fleková . Díky bdělosti dirigenta a jistotě Jiřiny Štrynclové (primarius) byla souhra až na drobné výjimky dokonalá, výsledný dojem takřka velkolepý a publikum nadšené.
Zveřejněno v
Kritiky
Označeno v
Marc Niubo
Ředitel Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve svém výzkumu se primárně věnuje hudební historiografii, odkrývání minulého, zkoumání skladeb, jejich příběhů, tvůrců, interpretů, kontextů, souvislostí. Jeho dlouhodobým badatelským tématem je italská opera v Praze, badatelsky se také věnuje duchovní hudbě – české i italské, ale primárně v domácím kontextu. Řadě dalších témat, jako např. hudba anglického či španělského baroka, dílo M. A. Charpentiera, W. A. Mozarta, Antonína Dvořáka, otázky provozovací praxe, edičních technik, hudební kritiky, se věnuje spíše příležitostně anebo primárně ve výuce Ústavu hudební vědy.
