Pablo de Sarasate znamená pro 19. století totéž, co pro 18. století znamená Tartini. Houslisté, kteří v technice i kompozici předvedli nové možnosti a posunuli hranice interpretačních požadavků. Španělské tance op. 23 a Caprice Basque op. 24 jsou nebezpečně obtížnou ekvilibristikou vloženou do žhavého temperamentu španělské hudebnosti, jejíž krásu je možné odhalit jenom při bravurně bezchybném zvládnutí technických nástrah. Což Julie Fischer provedla se samozřejmou lehkostí dechu. Tartiniho Sonáta g moll „Ďáblův trylek“ je legendární lahůdkou nejen houslistů, ale i výtvarníků a literátů. Dle pověsti ji ve snu skladateli zahrál sám ďábel, a dodnes má i díky Kreislerově kadenci punc technické náročnosti. I ten ďábel by ji však nezahrál tak, jako zazněla zde. Vrcholem večera pro mne bylo provedení Sonáty pro housle a klavír č. 3 (H 303) Bohuslava Martinů. Rozsáhlé čtyřvěté dílo je náročné nejen v jednotlivých partech nástrojů, ale především v pochopení a zřetelné srozumitelnosti hudebního obsahu mnohovrstevnaté partitury jako celku. Julia Fischer a Milana Černjavska působily jako jeden nástroj a vyvolaly z díla barvy a tvary, které v nich zatím asi nikdo netušil. Snivě hravý básník Martinů v jejich rukou nečekaně prozradil svou mužně temperamentní podobu. Moc bych nám všem přál, aby dámy tento komorní skvost brzy převedly v nahrávku. Spolu s Mou vlastí Jiřího Bělohlávka byl pro mne tento koncert vrcholným uměleckým zážitkem z celého Pražského jara.
Záře dvojhvězdí v Rudolfinu
