středa, 18. červen 2014

Záře dvojhvězdí v Rudolfinu

Napsal(a) 

Julia Fischer, foto Zdeněk Chrapek / Pražské jaro Julia Fischerfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Houslistka Julia Fischer a klavíristka Milana Černjavska rozezněly 26. května Dvořákovu síň Rudolfina recitálem nepopsatelné dokonalosti a účinku. O houslovém umění Julie Fischer je těžké něco výstižného napsat, pokud pisatel nemá talent básníka Seiferta. A psát kritiku na podobný úkaz je stejně absurdní jako kritické vyjádření k milostnému polibku krásné dívky. Lze nanejvýš říci „chtěl bych více ...“ Zjev Julie Fischer popírá rovnostářsky korektní teze stoupenců módních teorií a dokládá, že lidé si prostě v mnohém, včetně talentu, schopností a povahy,  být rovni nemohou a ani rovni nejsou. Jen zřídka tak někdo vynikne jako ona, ale ostatním by to mělo být inspirací a nadějí možného. Jistě i proto bylo její festivalové publikum přehlídkou českých houslistů.  Nedivil bych se však, kdyby nějaký přítomný virtuos po návratu domů zalepil svůj futrál vteřinovým lepidlem a živil se dále jen prodejem jejích nahrávek. Koncert byl hudební pohádkou. Kouzelné víly nejprve čarovaly nad Sonátou F dur  Felixe Mendelssohna – Bartholdyho. Toto třívěté dílo vznikalo ve stejné době jako slavný houslový koncert a je mu velmi příbuzné. Autor však sonátu nikdy nezveřejnil, zviditelnil ji až Yehudi Menuhin roku 1953. Typický zářivě jasný Mendelssohnův romantismus s téměř mozartovskou lehkostí prozrazuje houslovou zkušenost skladatele podobně jako jeho koncert. Souhra klavíru a houslí byla ideální, jako by všechny tóny vedlo jediné přesně reagující nervové centrum jedné tvůrčí bytosti. Což platí pro celý večer. Klavíristka Černjavska je trochu skryta za oslnivou září Julie Fischer, ale je též výraznou hvězdou.

Julia Fischer, foto Zdeněk Chrapek / Pražské jaro Julia Fischerfoto: Zdeněk Chrapek / Pražské jaro
Pablo de Sarasate znamená pro 19. století totéž, co pro 18. století znamená Tartini. Houslisté, kteří v technice i kompozici předvedli nové možnosti a posunuli hranice interpretačních požadavků. Španělské tance op. 23 a Caprice Basque op. 24 jsou nebezpečně obtížnou ekvilibristikou vloženou do žhavého temperamentu španělské hudebnosti, jejíž krásu je možné odhalit jenom při bravurně bezchybném zvládnutí technických nástrah. Což Julie Fischer provedla se samozřejmou lehkostí dechu. Tartiniho Sonáta g moll „Ďáblův trylek“ je legendární lahůdkou nejen houslistů, ale i výtvarníků a literátů. Dle pověsti ji ve snu skladateli zahrál sám ďábel, a dodnes má i díky Kreislerově kadenci punc technické náročnosti. I ten ďábel by ji však nezahrál tak, jako zazněla zde. Vrcholem večera pro mne bylo provedení Sonáty  pro housle a klavír č. 3 (H 303) Bohuslava Martinů. Rozsáhlé čtyřvěté dílo je náročné nejen v jednotlivých partech nástrojů, ale především v pochopení a zřetelné srozumitelnosti hudebního obsahu mnohovrstevnaté partitury jako celku. Julia Fischer a Milana Černjavska působily jako jeden nástroj a vyvolaly z díla barvy a tvary, které v nich zatím asi nikdo netušil. Snivě hravý básník Martinů v jejich rukou nečekaně prozradil svou mužně temperamentní podobu. Moc bych nám všem přál, aby dámy tento komorní skvost brzy převedly v nahrávku. Spolu s Mou vlastí Jiřího Bělohlávka byl pro mne tento koncert vrcholným uměleckým zážitkem z celého Pražského jara.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Více z této kategorie: « Jitro Dvořák – Erben »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.