úterý, 12. březen 2019

Zappovsky do nové sezony

Napsal(a) 

 , foto Karel Šuster foto: Karel Šuster

Orchestr Berg zahájil svou novou sezonu koncertem (11. 3. ) ve znamení hudby Franka Zappy. Zappa? Jsou snad Bergu vážnohudební mantinely už tak těsné, že je opouští? O Zappově afinitě k vážné, respektive klasické hudbě se samozřejmě ví – mezi jeho vzory nebo spíše inspirátory figuroval vedle Stravinského či Varèseho také Alois Hába – ale jeho odkaz je životadárným zdrojem spíše v otevřené komunitě příznivců jazzové a všelijak alternativní hudby. Oddělování artificiální a non-artificiální hudby je však, bohužel, hlavně záležitostí institucionalizovaných struktur (škol, hudebního průmyslu, médií), zatímco hudebníci prolínání obou hudebních „břehů“ dávno neřeší – Zappa byl začátkem 90. let jedním ze čtyř skladatelů, které Ensemble Modern požádal o nová díla pro svou sezonu ve frankfurtské Alte Oper (dalšími byli Karlheinz Stockhausen, John Cage a Alexander Knaifel). Vznikl tak Zappův poslední velký projekt – The Yellow Shark – z něhož Orchestr Berg zařadil na svůj březnový koncert pět „kousků“. Takže žádné opouštění mantinelů, pouze jejich další rozšiřování. Berg přidal ještě dvě skladby z alb Jazz from Hell a Frank Zappa Meets the Mothers of Prevention a vše poskládal do proporční, kontrastní suity s dynamickým G-Spot Tornadem na začátku a – relativně – klidnější Night School na závěr. S výjimkou Aerobics in Bondage všechny skladby instrumentoval Ali N. Askin, v obsazení dominují dechy a bicí, smyčce jsou zastoupeny klasickým kvartetem, respektive s kontrabasem kvintetem, po stranách – alespoň tak to bylo řešeno na pódiu Divadla Archa – zvuk výrazně spoluformují klávesy, harfa a kytara (akustická se snímačem). V moderní hudbě – jakéhokoliv druhu – může máloco překvapit. (Výstřely v Pentagon Afternoon nepočítám: člověk se sice lekne, ale zase až tak ojedinělý prvek to není, snad jen že obvykle „pálí“ některý z hráčů na bicí, zde byla pistole svěřena do ruky houslistce.) Přesto zní Zappova hudba originálně, zvukově zajímavě (včetně strukturálních detailů jako souhra tuby a houslí v Aerobics in Bondage), napínavě, dravě a dráždivě nezařaditelně. Víc se asi otevře těm, kdo znají kontexty – Frank Zappa prezentoval svou hudbu jako do jisté míry reakci na aktuální veřejné dění v politické, sociální, obchodní či kulturní sféře, znalci jeho díla z ní slyší sarkasmus, navázat s ní vztah lze nicméně i skrze čisté hudební řemeslo.

 , foto Karel Šuster foto: Karel Šuster

Program doplnily skladby Régise Campa a Michala Nejtka, obě vytěžené ze zappovské estetiky, která je Orchestru Berg – zdá se – hodně blízká: při poslechu této zappovské tresti mě napadlo, že Zappa je tím svým mnohaúrovňovým myšlením vlastně takový americký Heiner Goebbels. Vstupní reálie a faktické výstupy má každý jiné, schopnost propojovat podněty hudební i mimohudební, záležitosti procesuální, sofistikované i náhodné, mají společnou. Régis Campo ve skladbě Zapp´art (česká premiéra) zachycuje pitoreskní dimenze Zappova výrazu, který Michal Nejtek v kusu Get Ready! (světová premiéra) dotáhl k absurditě. Váhám, zda Nejtkův kus nazvat skladbou, melodramem nebo čím vlastně (mluví se v něm, hraje – většinou doprovodně, ale ne pořád, a trochu též zpívá – Tereza Marečková) a myslím, že přesně tímhle směrem Zappova estetika ukazuje: nic není tak, jak se to jeví, život je neustálé přehodnocování.

Něco je ale přece jen dané, a to jsou noty. Zappovy skladby instrumentované pro živé hudebníky – v 80. letech Zappa realizoval své projekty na digitálním nástroji Synclavieru – kladou na interprety nemalé nároky. S Ensemblem Modern si to skladatel mohl dovolit a březnový koncert ukázal, že s Orchestrem Berg si to Peter Vrábel může dovolit také. Těleso je výborně sehrané, ukázněné, dirigentovo gesto pregnantní a výraz promyšlený (stihla jsem zaznamenat například v prostoru ponechaném pro doznění G-Spot Tornada nebo Outrage at Valdez).

 , foto Karel Šuster foto: Karel Šuster

Koncert byl mimořádný nejen jako hudební, nýbrž i jako hudebně-kulturní událost. Blíží se třicetileté výročí sametové revoluce, doby, v níž Frank Zappa sehrál pro své fanoušky i pro zdejší občanskou společnost historickou úlohu – nejen že nedlouho po listopadu do Prahy přijel (v lednu 1990), ale na krátký čas dokonce na pozvání Václava Havla přijal pozici vládního konzultanta pro obchod, kulturní záležitosti a turismus. Jako ke svému vzoru se k němu hlásí mnoho tuzemských hudebníků a skladatelů. Během koncertu se na projekční plátno nad orchestrem promítaly fotografie z této doby. A nevšední podobu dostal koncert i dvěma mluvenými vstupy (úvodní slovo nepočítám) – v jednom Eva Kesslová komentovala dobový úřední dopis promítaný na plátno jako memento, jež není od věci sem tam si připomenout, v druhém Michal Nejtek přečetl Zappův příspěvek přednesený na setkání amerického svazu skladatelů. Takto napsáno, vypadá to nezáživně, ale byl to nadmíru oživující prvek, vtipný s mrazivě pravdivým podtextem, dokonale sladěný s hudbou, která celý večer zněla.

Wanda Dobrovská

Vystudovala hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, svému oboru se věnovala na Akademii věd a také jako redaktorka hudební edice nakladatelství H&H (Nová nauka o harmonii od Aloise Háby). Specializuje se na soudobou hudbu, moderuje záznamy a přenosy koncertů, připravuje hudebně-publicistické pořady, píše články pro Harmonii nebo do Týdeníku Rozhlas. Připravuje a moderuje hudební bloky pro vysílání digitální stanice D-dur.

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.