pátek, 13. duben 2018

Zapamatování hodný Brahms 

Napsal(a) 

 , foto FOK foto: FOK

Vytvořit program koncertu z hudby jednoho tvůrce může být vzrušující i zrádné. Každopádně je to pro pořadatele a interprety výzva. Někdy se to podaří, jindy se na závěr dostaví rozpaky, viz třeba zahajovací beethovenský večer Symfonického orchestru Českého rozhlasu v sezoně 2016/17. Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK nabídl svým posluchačům večer Johannesa Brahmse s dobře sestaveným programem: Tragická předehra op. 81, Houslový koncert D dur op. 77 a Symfonie č. 1 c moll op. 68. Večer připravil Pietari Inkinen, umělecký šéf FOKu.

Tragická ouvertura má z pohledu člověka roku 2018 do tragismu daleko a spíše by jí například slušel název (dle vzniku) Ouverture 1880. Pan Inkinen není milovníkem přehnaných temp a rozervaných emocí, což je mi sympatické. V jeho podání to byla hudba vznešená, citově uměřená a vyvážená nežli drtivě dramatická. Od orchestru jsem však přece jen čekal více jiskrnosti. „Tragická“ zněla trošku unaveně.

 , foto FOK foto: FOK

Koncert D dur jsem v Praze slyšel už více než třicetkrát. Nahlédnu-li do historie, buďto z důvodu ohnutí skladatele k obrazu svému nebo kvůli přílišnému akcentování symfoničnosti na úkor zpěvnosti a role houslí, rozpačitě vzpomínám na kreace Anne-Sophie Mutter (Manfred Honeck, Pittsburgh Symphony, 2010), Maxima Vengerova  (Peter Oundjian, Toronto Symphony, 2017), Christiana Tetzlaffa (Gerd Albrecht, Česká filharmonie, 2006; Vladimir Jurowski, Česká filharmonie, 2017) a Vadima Repina (Serge Baudo, FOK, 2004). Naopak mě z různých důvodů potěšili Josef Špaček (Semjon Byčkov, Česká filharmonie, 2017), Thomas Zehetmair (Leopold Hager, FOK, 1988), hlavně ovšem Hilary Hahn (Paavo Järvi, Frankfurt Radio Symphony, 2014), jejíž provedení považuji za nejlepší, jaké jsem v Praze živě slyšel. A samozřejmě nemohu zapomenout na výborné provedení Ivana Ženatého z roku 2012 (Jiří Bělohlávek, BBC Symphony Orchestra).

Jedenáctého dubna 2018 jsem slyšel toto dílo od Ivana Ženatého znovu. Co se týká sólisty, výkon se hodně blížil roku 2012, orchestr však nebyl do té míry společně dýchající, flexibilní a přesný jako v případě Britů. Zastavme se u několika detailů. Pan Ženatý sice není tak tónově nadán jako třeba Hilary Hahn, Janine Jansen, Leonidas Kavakos nebo Renaud Capuçon, ale je to vpravdě aristokrat houslí. Jeho hra je za každé situace noblesní, vyvážená a jakoby profesorsky přesná. Nicméně umí i zabrat, čehož příkladem bylo provedení první věty, kdy nádherně komunikoval s orchestrem. Skvělé bylo od něj i Adagio, vroucí meditace se panu Ženatému moc povedla; jen přeškoda, že s ním empaticky nedýchali ostatní hudebníci, i když dirigent dělal co mohl, aby je k tomu přiměl. Rondo, v němž vždy slyším uherské ozvuky, mohlo být přece jen bujnější a od orchestru přesnější. V podání Ivana Ženatého byly technické girlandy a rychlá melismata skutečně perlivé. A nemohu nezmínit suverénní kadence. Jako celek jsem měl sice silnější zážitek z jeho interpretace s Jiřím Bělohlávkem, ale nepochybně dosáhla nadstandardní roviny. Přídavkem byla Bachova sólová Fuga g moll, známá z řady úprav; překvapivě měla do dokonalosti, stylovosti a sugesce například nezapomenutelného bachovského recitálu Gila Shahama (2009, Pražská křižovatka, MHF Struny podzimu) a fugy ze Sonáty a moll poměrně daleko. Škoda, Brahms byl podstatně zajímavější!

 , foto FOK foto: FOK

Vrcholem večera se stala Symfonie c moll. Možná orchestr zpaměti dirigující Inkinen taktovkou očaroval, ale jakoby to byl jiný FOK nežli v první části večera. Hrál velmi koncentrovaně, přesně, uvolněně a evidentně se snažil naplnit dirigentovu ideu. Hned téma v úvodu první věty, Un poco sostenuto, bylo přesvědčivě pregnantní a první věta vůbec měla patřičné napětí. Potěšilo mě, jakou péči věnoval Inkinen kontrastu a detailům (v provedení a v podstatě v celé symfonii) a že nepřeháněl nabízející se patos, do něhož spadl už nejeden dirigent. V druhé větě jsem s obdivem naslouchal hobojovému sólu, třetí část, zastupující scherzo, byla v duchu názvu věty, kouzelně graciézní. Finále přineslo temnější barvy i očekávanou hymnickou katarzi. (Jen ta fanfára lesního rohu mohla být lahodnější.) Provedení této symfonie patří k nejlepším, jaké jsem v Praze slyšel, což je jak zásluha koncepce charismatického  dirigenta, tak angažovanosti celého orchestru, a bude patřit v mé mysli k zapamatování hodným.

Pietari Inkinen posunuje FOK kvalitativně vzhůru. Nad působením šéfdirigentů v Praze po roce 1990 se vznášejí různé otazníky (Albrecht, Ashkenazy, Inbal, Mácal, Kout, Lenárd), nicméně angažovaní pana Inkinena považuji za nesporný úspěch. 

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.