středa, 5. březen 2014

Zahrej si – poprvé

Napsal(a) 

Loňská víceméně soutěžní přehlídka Zahrej si s Českou filharmonií složila veřejnosti poprvé účty 29. ledna. (Druhá část vybraných začínajících umělců se představí na koncertu ČF 24. 6. na Hrad­čanském náměstí v Praze, kterým bude zakončena 118. se­zona orchestru.) Pod empatickým vedením Jiřího Bělohlávka vystoupili dva houslisté – Klára Erdingerová-StaňkováMilan Al­Ashhab, dva klarinetisté – Marek ŠvejkarLibor Suchý, tenorista Petr Nekoranec, klavírista Tomáš Vrána a violoncellista Vilém Vlček. Byl jsem mile překvapen mírou talentu a muzikantské erudice, jež převyšovala i leckteré koncerty laureátů soutěže Concertino Praga.

Klára Erdingerová-Staňková (ročník 2002) byla nejmladší a možná v projevu i přes trému nejpřirozenější. Hrála Baletní scény Charlese Bériota, dílo, které jsem téměř třicet let živě neslyšel, skladatele, který byl u nás neprávem odsouzen do pedagogické sféry. Klára má mimořádný talent a je na ní a jejím okolí, jak jej bude rozvíjet a zušlechťovat. Tíha debutu s prvním orchestrem země ji sice trochu přece jen svazovala, ale nutně mě napadlo, že tak nějak mohl možná hrát ve 12 letech Jan Kubelík.

Oba klarinetisté jsou potvrzením, že vysoká úroveň tohoto nástroje Ludmilou Peterkovou nebo Kateřinou Váchovou Soukalovou nekončí. Marek Švejkar (1995, Debussy – První rapsodie) by měl mimo jiné pracovat na kvalitě tónu a Libor Suchý (1994, Françaix – Téma con variazioni) na jeho měkkosti a na frázování. Petr Nekoranec je v tenorovém úhoru malým zázrakem. Svého talentu si je vědom a jak Mozarta (Únos ze serailu), tak Gounoda (Faust a Markétka) svým objemově zatím nevelkým, ale příjemným a dobře vedeným hlasem předvedl velmi dobře. Talentované tenory však čekává na cestě životem mnoho nástrah. Klavírista Tomáš Vrána (1994) má smůlu, že bude vržen do světa, který patří k nejdrsnějším. Prosadit se v konkurenci Evropy, Asie a Ameriky bude určitě velmi složité. Přitom dvě části z Prokofjevova Koncertu g moll zahrál s několika překlepy suverénně a s překvapivou dávkou zralosti. Ryzím muzikantem je i cellista Vilém Vlček. Pěkný přednes trochu kazily občasné chyby. Nevím, jestli bude následovat strmou kariéru kolegy a absolventa jeho pražského Hudebního gymnázia Tomáše Jamníka, ale určitě bude dobré jeho další vývoj sledovat. Ve všech vystoupeních bylo něco neobyčejného, ale jen jeden výkon byl komplexní. Milan AlAshhab sice není zázračné dítě, ale jeho interpretace 3. a 4. věty Šostakovičova 1. houslového koncertu a moll mě zralostí a bezchybností hodně překvapila. Určitě nebude lehké prosadit se, ale bude-li mít kromě pracovní tvrdohlavosti i štěstí a zvolí po ukončení studií v Česku kvalitní zahraniční školu, mohl by mít koncertní mistr ČF Josef Špaček konkurenta…

 

Psáno pro: HARMONIE 2014/03

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.