V neděli 24. září 2017 proběhl v olomouckém chrámu sv. Mořice zahajovací koncert Podzimního festivalu duchovní hudby. Na programu večera byla kantáta Otčenáš pro harfu, varhany, tenor a smíšený sbor Leoše Janáčka a oratorium Kristus na hoře Olivetské Ludwiga van Beethovena. O provedení se postarala harfenistka Anastázie Tomečková, varhaník Karel Martínek, sopranistka Marie Fajtová, tenorista Jaroslav Březina, basista Peter Mikuláš, Slovenský filharmonický sbor a Komorní filharmonie Pardubice pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće a sbormistra Jozefa Chabroně.
Podzimní festival duchovní hudby vstoupil do 24. ročníku dramaturgicky umírněným, přesto však pozoruhodným krokem. Obě díla představují opatrný kompromis mezi lety prověřenými klenoty z výkladní skříně artificiální hudby a nepříliš často uváděnými díly velkých autorů. Nebude snad příliš troufalé, budu-li tvrdit, že Janáčkovo jméno evokuje především jedinečná díla operní a zjev Beethovenův pak čerstvě se rodící romantickou tvorbu symfonickou. A přestože Janáček je působivý a hloubavý i ve svém komorním díle, a přestože Beethoven vlivem vrozeného citu pro dramatické uchopení hudebního přediva vplétá do svých symfonií heroické napětí jinak běžné u hudebně-dramatických děl, stěžejní body tvorby těchto autorů nacházíme jinde. Záměrně nehovořím o kvalitě děl samotných, neboť tato otázka náleží erudovanějším osobnostem hudebního života. Zdůrazňuji pouze onen jemný, a pro zahajovací koncert festivalu vhodný, delikátní kompromis mezi důvěrně známou, a přitom nepříliš uváděnou tvorbou.
Po úvodních proslovech se kostel ponořil do šera a z kůru se ozval začátek Janáčkova Otčenáše. Přestože varhany a harfa představují z hlediska dynamického spektra dva zcela odlišné nástroje, při provedení Janáčkovy kantáty si zůstali hudebníci vědomi akusticky bohatého prostoru a velmi obezřetně si hlídali konečné vyznění skladby. Výsledkem pak byl barevně vyrovnaný zvuk, který obzvláště v tišších částech kouzelně snoubil napínavé prostorem se táhnoucí sborové části na hranici šepotu s jasným a průzračným přednesem sólového tenoru. Stejně tak tóny harfy vystupovaly do popředí a navzdory obavám nebyly převálcovány ohromným zvukem varhan. Z hlediska výsledné barvy zvuku byla výjimečně povedená část druhá, ve které poměrně hluboce položený šepot sboru byl imitován varhanami. Snad pouze třetí část mírně doplatila na prostory chrámu a především ve vzrušených částech se jednotlivé melodie všech nástrojů slévaly do jednoho tvaru. Do jisté míry však i toto melodické zaplnění prostoru fungovalo v rámci dramatického efektu skladby pozitivně.
Chrámové prostory totiž naneštěstí vyžadují velmi specifické zacházení s hudebním tělesem, které nemalé množství sbormistrů a především dirigentů trestuhodně přehlíží, nerespektuje, případně zcela fatálně nezvládá. Marko Ivanović přes bohaté zkušenosti, které za svoji hudební kariéru nasbíral, zcela opomenul akustické možnosti kostela sv. Mořice a v prostorách chrámu rozpoutal nefalšovaný zvukový eintopf. Melodické linky sboru se ztrácely v přívalu rozezvučených žesťů, které by samy o sobě vydaly za strašlivé zvuky polnic posledního soudu. Nic z toho však není chybou samotného orchestru, který podal veskrze povedený výkon a až na ne vždy jednotné nástupy (obzvláště v případě tremol) odvedl dobrou práci. Ne že by Ivanović vůbec nerespektoval chrámovou akustiku, avšak v těch nejdůležitějších okamžicích se nechal dobrovolně strhnout vlnou decibelů.
Mezi sólisty zazářil především tenorista Jaroslav Březina, který svojí plnou barvou, výbornou artikulací, srozumitelností, precizní intonací a přiměřeným dramatickým projevem nastavil oběma zbývajícím sólistům vysokou laťku. Ocenění si zaslouží především náročné skoky v dynamice i melodické lince. Březina dokázal nejen něžně rozechvět ticho kostela, ale také doslova rozvibrovat a zaplnit celý prostor chrámu. V tomto případě měli organizátoři festivalu šťastnou ruku a jednalo se o skutečně kvalitní výkon.
Sopranistka Marie Fajtová bohužel rozechvěla především sebe. Je skutečně nutné vibrovat na každém tónu každého recitativu a každé árie? Jistě, bez pochyby existují recitativy, árie, ba přímo celé opery, kde by se tento typ projevu naplno uplatnil, a ještě by pochybilo! Naneštěstí pro Fajtovou je však autorem oratoria Beethoven, nikoliv Wagner. Nepřesvědčivý projev zpěvačky byl ještě umocněn ne vždy bezchybnými trylky, ve kterých sopranistce nezřídka docházel dech a výsledný dojem působil přiškrceně. Zlepšení však nastalo ve druhé polovině díla, ve které se objevily dva efektní běhy z mírné dynamiky až k velmi výraznému forte, tomu všemu předcházelo dlouhé, bezchybné (a jediné opravdu vkusně umístněné) vibrato. Basista Peter Mikuláš pak navzdory drobné roli podal kvalitní výkon a přes hluboké hlasové polohy a hru orchestru zůstal zpěvákův hlas čitelný a dobře artikulovaný.
Podzimní festival duchovní hudby tak předvedl dvě extrémní polohy – varhany s harfou, kde harfa navzdory všem akustickým nevýhodám zůstala čitelná, kouzelná a jejíž něžné sepětí s jemným rejstříkem varhan vytvořilo meditativní atmosféru v klidném přítmí kostela a nezpochybnitelně kvalitní komorní filharmonii Pardubice, která však patří spíše do hudebních sálů než do chrámových prostor. Ne vždy totiž platí „čím víc decibelů, tím víc Beethoven!“
