pondělí, 25. září 2017

Zahajovací koncert Podzimního festivalu duchovní hudby aneb Čím víc decibelů, tím víc Beethoven

Napsal(a) 

Marko Ivanović, foto Petra Hajská Marko Ivanovićfoto: Petra Hajská

V neděli 24. září 2017 proběhl v olomouckém chrámu sv. Mořice zahajovací koncert Podzimního festivalu duchovní hudby. Na programu večera byla kantáta Otčenáš pro harfu, varhany, tenor a smíšený sbor Leoše Janáčka a oratorium Kristus na hoře Olivetské Ludwiga van Beethovena. O provedení se postarala harfenistka Anastázie Tomečková, varhaník Karel Martínek, sopranistka Marie Fajtová, tenorista Jaroslav Březina, basista Peter Mikuláš, Slovenský filharmonický sbor a Komorní filharmonie Pardubice pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće a sbormistra Jozefa Chabroně.

Podzimní festival duchovní hudby vstoupil do 24. ročníku dramaturgicky umírněným, přesto však pozoruhodným krokem. Obě díla představují opatrný kompromis mezi lety prověřenými klenoty z výkladní skříně artificiální hudby a nepříliš často uváděnými díly velkých autorů. Nebude snad příliš troufalé, budu-li tvrdit, že Janáčkovo jméno evokuje především jedinečná díla operní a zjev Beethovenův pak čerstvě se rodící romantickou tvorbu symfonickou. A přestože Janáček je působivý a hloubavý i ve svém komorním díle, a přestože Beethoven vlivem vrozeného citu pro dramatické uchopení hudebního přediva vplétá do svých symfonií heroické napětí jinak běžné u hudebně-dramatických děl, stěžejní body tvorby těchto autorů nacházíme jinde. Záměrně nehovořím o kvalitě děl samotných, neboť tato otázka náleží erudovanějším osobnostem hudebního života. Zdůrazňuji pouze onen jemný, a pro zahajovací koncert festivalu vhodný, delikátní kompromis mezi důvěrně známou, a přitom nepříliš uváděnou tvorbou.

Po úvodních proslovech se kostel ponořil do šera a z kůru se ozval začátek Janáčkova Otčenáše. Přestože varhany a harfa představují z hlediska dynamického spektra dva zcela odlišné nástroje, při provedení Janáčkovy kantáty si zůstali hudebníci vědomi akusticky bohatého prostoru a velmi obezřetně si hlídali konečné vyznění skladby. Výsledkem pak byl barevně vyrovnaný zvuk, který obzvláště v tišších částech kouzelně snoubil napínavé prostorem se táhnoucí sborové části na hranici šepotu s jasným a průzračným přednesem sólového tenoru. Stejně tak tóny harfy vystupovaly do popředí a navzdory obavám nebyly převálcovány ohromným zvukem varhan. Z hlediska výsledné barvy zvuku byla výjimečně povedená část druhá, ve které poměrně hluboce položený šepot sboru byl imitován varhanami. Snad pouze třetí část mírně doplatila na prostory chrámu a především ve vzrušených částech se jednotlivé melodie všech nástrojů slévaly do jednoho tvaru. Do jisté míry však i toto melodické zaplnění prostoru fungovalo v rámci dramatického efektu skladby pozitivně.

Karel Martínek, foto Libor Sváček Karel Martínekfoto: Libor Sváček

Chrámové prostory totiž naneštěstí vyžadují velmi specifické zacházení s hudebním tělesem, které nemalé množství sbormistrů a především dirigentů trestuhodně přehlíží, nerespektuje, případně zcela fatálně nezvládá. Marko Ivanović přes bohaté zkušenosti, které za svoji hudební kariéru nasbíral, zcela opomenul akustické možnosti kostela sv. Mořice a v prostorách chrámu rozpoutal nefalšovaný zvukový eintopf. Melodické linky sboru se ztrácely v přívalu rozezvučených žesťů, které by samy o sobě vydaly za strašlivé zvuky polnic posledního soudu. Nic z toho však není chybou samotného orchestru, který podal veskrze povedený výkon a až na ne vždy jednotné nástupy (obzvláště v případě tremol) odvedl dobrou práci. Ne že by Ivanović vůbec nerespektoval chrámovou akustiku, avšak v těch nejdůležitějších okamžicích se nechal dobrovolně strhnout vlnou decibelů.

Mezi sólisty zazářil především tenorista Jaroslav Březina, který svojí plnou barvou, výbornou artikulací, srozumitelností, precizní intonací a přiměřeným dramatickým projevem nastavil oběma zbývajícím sólistům vysokou laťku. Ocenění si zaslouží především náročné skoky v dynamice i melodické lince. Březina dokázal nejen něžně rozechvět ticho kostela, ale také doslova rozvibrovat a zaplnit celý prostor chrámu. V tomto případě měli organizátoři festivalu šťastnou ruku a jednalo se o skutečně kvalitní výkon.

Jaroslav Březina Jaroslav Březina

Sopranistka Marie Fajtová bohužel rozechvěla především sebe. Je skutečně nutné vibrovat na každém tónu každého recitativu a každé árie? Jistě, bez pochyby existují recitativy, árie, ba přímo celé opery, kde by se tento typ projevu naplno uplatnil, a ještě by pochybilo! Naneštěstí pro Fajtovou je však autorem oratoria Beethoven, nikoliv Wagner. Nepřesvědčivý projev zpěvačky byl ještě umocněn ne vždy bezchybnými trylky, ve kterých sopranistce nezřídka docházel dech a výsledný dojem působil přiškrceně. Zlepšení však nastalo ve druhé polovině díla, ve které se objevily dva efektní běhy z mírné dynamiky až k velmi výraznému forte, tomu všemu předcházelo dlouhé, bezchybné (a jediné opravdu vkusně umístněné) vibrato. Basista Peter Mikuláš pak navzdory drobné roli podal kvalitní výkon a přes hluboké hlasové polohy a hru orchestru zůstal zpěvákův hlas čitelný a dobře artikulovaný.

Podzimní festival duchovní hudby tak předvedl dvě extrémní polohy – varhany s harfou, kde harfa navzdory všem akustickým nevýhodám zůstala čitelná, kouzelná a jejíž něžné sepětí s jemným rejstříkem varhan vytvořilo meditativní atmosféru v klidném přítmí kostela a nezpochybnitelně kvalitní komorní filharmonii Pardubice, která však patří spíše do hudebních sálů než do chrámových prostor. Ne vždy totiž platí „čím víc decibelů, tím víc Beethoven!“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.