pondělí, 18. září 2017

Zahajovací koncert, jehož název jsem chtěla změnit

Napsal(a) 

 , foto Martin Divíšek foto: Martin Divíšek

Úvodním koncertem komorní řady Dvořákovy Prahy 2017 byl večer, organizátory opatřený titulkem Tři velká B. Bylo tak zdůrazněno obsahové zaměření na tři velikány hudebních dějin, Beethovena, Bacha a Brahmse. Určitě by mi všichni tito pánové prominuli, že jsem po skončení večera myslela nejen na jejich hudební odkaz, ale především na tři umělce, kteří mi toho večera připravili hluboký zážitek po stránce interpretační. Pro mě to byl zkrátka večer dvou velkých K a jednoho velkého B (Kashimoto, Kozhukhin a Baborák).

Pro letošní ročník přijal roli kurátora komorní řady hornista Radek Baborák, a pod dojmem zahajovacího koncertu se mi jen potvrdilo, jak skvělý to byl ze strany pořadatelů tah. Baborákovo interpretační nasazení je v průběhu komorní řady maximální – jeho hru uslyšíme při všech koncertech této koncertní série, a jeho kontakty a vazby na mnoho hráčů světového formátu jsou díky dlouhodobému působení v zahraniční neocenitelným a pro dramaturgii koncertů zajisté výrazným přínosem. Na úvod zazněl Ludwig van Beethoven a jeho Septet Es dur, op. 20, v hráčském obsazení Daishin Kashimoto (housle), Joaquín Riquelme García (viola), Michaela Fukačová (violoncello), Shirley Brill (klarinet), Bence Bogányi (fagot), Radek Baborák (lesní roh) a Štěpán Kratochvíl (kontrabas). Zdálo se mi, že mezi smyčcovými nástroji se ze začátku objevoval mírný neklid, projevující se v drobných nepřesnostech v oblasti souhry. Celkový dojem byl však velmi pozitivní, na čemž měla obří podíl interpretační dokonalost celého dechového „křídla“, a především klarinetistka Shirley Brill je podle mě ztělesněním vzorové kultivovanosti a krásy hudebního, ale i vizuálního projevu.

 , foto Martin Divíšek foto: Martin Divíšek

Po Beethovenovi přišel na řadu Johann Sebastian Bach, Ricercar z Musikalische Opfer  tento večer zněl v úpravě samotného kurátora. U většiny částí této skladby nejsou k partům přiřazeny konkrétní nástroje a Bachovo umění kontrapunktické práce tak může vyniknout v různých nástrojových variantách. Úprava Radka Baboráka počítá s partiturou pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas, lesní roh a basklarinet (na jednom z dalších koncertů komorní řady zazní v úpravě také Bachovy Goldbergovské variace v premiérovém provedení pro kytaru, housle, lesní roh a klavír, jeho autorem je Tomáš Ille). Na pódiu tedy zůstal Daishin Kashimoto, k němuž se přidala houslistka Martina Bačová, na violovém postu se vystřídal Karel Untermüller, violoncellového partu se ujala Hana Baboráková, u kontrabasu zůstal Štěpán Kratochvíl, stejně tak setrval Radek Baborák, a basklarinet rozezněl Petr Valášek. Toto uskupení na mě působilo výrazně suverénněji, než předešlé septeto, a Bachova hudba zněla prostřednictvím Baborákovy úpravy a přítomných hráčů přesně tak, jak mám Bacha nejraději – s otevřeností ke každému obsaženému dramatu a respektem k harmonicko-kontarpunktickému napětí, přesto však s převažujícím klidem a majestátností.

 , foto Martin Divíšek foto: Martin Divíšek

Po přestávce se počet hráčů zeštíhlil na polovinu, a přesto nastal, dle mého názoru, vrchol celého večera. Autor Johannes Brahms, skladba Trio pro lesní roh, housle a klavír, op. 4 a na pódiu do třetice pánové Kashimoto a Baborák, k nimž se pro tuto chvíli přidal pianista Denis Kozhukhin. Se vší lítostí se čtenářům přiznávám, že dost dobře nevím, jak popsat úžasný zážitek, který byl posluchačům v druhé půli večera poskytnut. Onou silně koncentrovanou kvalitou, od oslňující techniky až po hluboký emoční ponor, jsem byla opojně paralyzována ještě dlouho po koncertě. Znám tuto skladbu v provedení těch nejuznávanějších (např. Barenboim, Perlman a Clevenger), ale tak silně se mě ještě žádná interpretace nedotkla. Byl to sladkobolný pocit, kdy si užíváte krásu hudby intenzivněji než obvykle, protože tušíte, že se bohužel nebude jen tak opakovat. A budu-li zcela upřímná – u třetí (pomalé) věty jsem měla po celou dobu „na krajíčku“, zatímco při poslední (rychlé) jsem nemohla ze rtů dostat nadšený úsměv, a to je podle mě jeden z nejmocnějších účinků uměleckého projevu. Vyjadřuji obdiv k tomu, jak vroucně a poctivě se pánové Kashimoto, Kozhukhin a Baborák hudbě věnují.

Irena Černíčková

Její životní cesta, která ji nakonec zavedla do Prahy, začala v jihomoravském Uherském Hradišti. Díky lásce ke klavíru, ale i hudbě samotné, vedly další kroky na Konzervatoř P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Studiu klavírní hry a současně hudební vědy se poté věnovala na pedagogické a filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Profese pianistky a spontánní zájem o folklor, utvářený prostředím rodného Slovácka, později ohraničily tematický okruh její doktorské disertační práce, v níž se zabývala Uherskými rapsodiemi Franze Liszta. Klavíru se v současnosti věnuje jako pedagožka, korepetitorka i sólistka. Do Harmonie přispívá svými texty od roku 2012. Kromě profesní a osobní přitažlivosti k vážné hudbě přiznává také slabost pro hudbu jazzovou.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.