sobota, 24. leden 2009

Zahájení akce Martinů

Napsal(a) 

Magdalena Kožená a Sir Charles Mackerras, foto Zdeněk Chrapek Magdalena Kožená a Sir Charles Mackerrasfoto: Zdeněk Chrapek

Nic lepšího nemohlo otevřít projekt Martinů Revisited a zároveň završit Dny Bohuslava Martinů 2008, nežli světová premiéra Tří fragmentů z opery Juliette (Snář) H 253A (11. a 12. 12., Dvořákova síň Rudolfina). Navíc ozdobena hvězdami – Jitřenkou Magdalenou Koženou (Julietta), Večernicí Sirem Charlesem Mackerrasem a méně známými satelity – Steve Dalislimem (Michel), Michele Lagrange (Babička, Malý Arab, Echo), Frédéricem Gonsalvesem (Stařec Mládí, Obchodník se vzpomínkami) a Nicholasem Testé (Dědeček, Starý Arab, Noční hlídač). Lahodný tenor Steve Davislima dokázal, že i satelit se může stát hvězdou. Jeho výkon byl přinejmenším srovnatelný s Koženou a byl pro mě nejpříjemnějším interpretačním překvapením večera. O vzniku a významu Fragmentů psát nebudu, neboť se jim věnoval Aleš Březina v HARMONII 11 a 12/2008. Provedení Českou filharmonií bylo výborné a dost se přiblížilo ideálu surrealistické snovosti. Především však hovořila hudba, pavučinově jemná, strukturálně bohatá, nádherně barevná – prostě geniální. Přiznávám, že to byl pro mě nejsilnější hudební zážitek uplynulého roku. Sólisté byli skvělí, perfektně připravení, navíc jen těžko bych našel lepší Juliettu. Musím zmínit marginální, leč důležité letmé vstupy čtveřice výborných sboristek. Snový zážitek koncert naštěstí završil. Dvojice Dvořákových symfonických básní v první polovině večera – Vodník op. 107 a Polednice op. 108 – totiž hudebně nemohla Martinů konkurovat a ani provedení nebylo tak přesvědčivé. (Někdejší pražké pojetí Dvořákových symfonických básní Johna Eliota Gardinera bylo zdařilejší.) Určitě bych si dokázal představit lepší souhru, více „dýchající“, detailně vytvarované fráze a dynamiku. Možná by byl výsledek zajímavější, kdyby místo Vodníka zazněl například Holoubek. Koncert nahrála firma Supraphon Music. Český rozhlas a Česká televize k naší škodě ne. (První subjekt zájem měl, druhý prý nikoliv.) Je dobře, že historický okamžik světové premiéry a rozloučení pana Mackerrase s ČF bude zaznamenán aspoň audionahrávkou.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.