Záhadná krajina Antonína Dvořáka a Lesní scény Jana Ryanta Dřízala

Program festivalu Dvořákova Praha sestává z několika pozoruhodných tematických řad. Mimořádně atraktivní je řada nazvaná „Dvořák Collection“, v níž mají být postupně uvedeny všechny Dvořákovy smyčcové kvartety. Do této řady patřil i festivalový koncert Sedláčkova kvarteta v Anežském klášteře 12. září 2023. V první půli tohoto večera se k Sedláčkovu kvartetu, hrajícímu ve složení Michal Sedláček, Jan Maceček, Tomáš Krejbich a Matěj Štěpánek, připojil klavírista Matouš Zukal.

Úvodním číslem koncertu byl Klavírní kvintet op. 50 Karla Boleslava Jiráka. Jirák patří k nejzajímavějším českým skladatelům 20. století, ale jeho hudba se na koncertních pódiích prakticky neobjevuje. Svůj podíl na tom má určitě i to, že Jirák prožil po „Vítězném únoru“ zbytek života v emigraci, což byl pro komunistické mocipány pádný důvod k tomu, aby jeho jméno vymazali z dějin české kultury.

Rozměrná kompozice je postavená na „klasickém“ čtyřvětém schématu. První dvě věty (Allegro energico a Andante cantabile) přinášejí hudbu značně emotivní, třetí věta (Scherzo. Vivace) vnáší do díla příjemné odlehčení. Skladbu korunuje věta finální, kterou Jirák pojal jako řadu variací, jejichž tématem je proslulá Seikilova píseň.

Hráči Sedláčkova kvarteta i Matouš Zukal jsou přes své mládí renomovaní a zkušení hudebníci. Hráli Jirákův Kvintet s obdivuhodným zaujetím, neobyčejně přesvědčivě, nápaditě, technicky zcela nad věcí a v naprosto dokonalé souhře. Jak interpreti, tak Jirákův Kvintet zanechali v posluchačích ten nejlepší dojem.

, foto Petra Hajská

Druhým číslem koncertu byla světová premiéra klavírního kvintetu Lesní scény od významného soudobého českého skladatele Jana Ryanta Dřízala. Skladba je věnovaná Sedláčkovu kvartetu a Matouši Zukalovi. Má nejen romantický název, ale na romantismus odkazují také programní názvy jednotlivých vět: I. Vůně zetlelého listí (Duběnky), II. Meandry, III. Ohně na planině (Jiskry), IV. Hon (Da Caccia), V. Oči ve tmě, VI. Mohyly (Klekání) a VII. Tanec větví. Vzdor romantickým názvům se jedná o hudbu vysloveně soudobou. Při pohledu do partitury oceníme osobitost a pestrost Dřízalovy hudební řeči: autor se pohybuje v širokém spektru od aleatoriky (Vůně tlejícího listí, Oči ve tmě) po tradiční kompoziční techniky (Hon). Zajímavé jsou také náznaky jazzových inspirací či ozvuky lidové hudby (rytmicky strhující Tanec větví).

Dřízal je při komponování nesmírně vynalézavý – nápaditě pracuje jak s nástrojovými barvami a s jejich kombinacemi, tak s výrazovými kontrasty, přičemž jeho hudba neustále působí dojmem naprosté průzračnosti. Jednotlivé věty jsou poměrně stručné, takže posluchač může mít pocit, jako by se před ním měnily obrázky nějakého kouzelného kaleidoskopu. Od druhé věty plynula skladba attacca, a přiznávám, že jsem měl zpočátku trochu strach, jestli se „neztratím“. Ale byly to liché obavy, Dřízalova hudba je natolik zvukomalebná (jiskření, lovecké fanfáry, cinkání zvonku), že se jednotlivé věty daly lehce „dešifrovat“.

, foto Petra Hajská

O provedení tohoto díla nelze napsat nic jiného, než že bylo skvělé. Hudebníci čarovali s barvami jako skuteční kouzelníci, ba možná i jako alchymisté – při některých zvukových efektech jsem si totiž opravdu nedovedl představit, z jakých ingrediencí je autor mohl namíchat. Věřím, že z úspěšné premiéry Lesních scén měl radost i skladatel, který byl koncertu osobně přítomen.

Po přestávce zazněl Smyčcový kvartet č. 2 B dur B. 17 Antonína Dvořáka. Je to dílo, o kterém se ve dvořákovských monografiích opatrně píše, že se v něm silně obráží autorův obdiv k Richardu Wagnerovi. Rozbujelá čtyřvětá skladba trvá kolem padesáti minut, má hutnou fakturu a myšlenkově i formálně je značně nepřehledná. Její problematičnosti si byl vědom i Dvořák, který rukopisnou partituru zničil. Dílo se zachovalo pouze v opisech jednotlivých partů.

Hráči Sedláčkova kvarteta by zasloužili obdiv už jen za to, že se do nastudování tohoto kvartetního kolosu vůbec pustili. Ale ještě daleko větší obdiv zaslouží to, jakým způsobem toto dílo zvládli. Dvořákova hudba v jejich rukou zpívala a dýchal z ní klid a pohoda. Soubor nic nedramatizoval, pracoval velmi citlivě a inspirovaně s rubaty, plasticky modeloval dynamiku (překrásná éterická pianissima) a tam, kde bylo zapotřebí, dokázal neobyčejně zřetelně profilovat jednotlivé hlasy. Pokud jsem měl při poslechu tohoto díla vždycky pocit záhadné krajiny, ve které se dá lehce zabloudit, pak Sedláčkovo kvarteto mě přesvědčilo, že ta Dvořákova krajina je sice záhadná, ale že stojí za to se do ní vypravit.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější