úterý, 24. květen 2022

Za otázkami lidské existence s Českou filharmonií a Ivem Kahánkem

Napsal(a) 

, foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Jeden z hlavních programů Pražského jara zaměřených na současnou tvorbu přinesl v pátek 20. května do Smetanovy síně Obecního domu vrcholnou tvorbu Charlese Ivese a pražskou premiéru klavírního koncertu Michala Rataje. Českou filharmonii a Pražský filharmonický sbor řídil americký dirigent David Robertson.

Večer otevřela jedna z nejproslulejších skladeb vlivného amerického skladatele a inovátora stojícího na počátku nové hudby Charlese Ivese­­­ The Unanswered Question neboli Nezodpovězená otázka z roku 1908. Kompozice zabývající se „věčnou otázkou existence“ s dialogem trubky tázající se a fléten odpovídajících zprvu téměř neslyšně, pak odhodlaněji, neoblomně až rozrušeně, to vše nad nanejvýš jemnými vlnami smyčců, učinila výtečný úvod programu. Neméně příhodné bylo rozhodnutí prakticky attacca přejít do následujícího klavírního koncertu Movis Michala Rataje. V doprovodném slovu je možné se dočíst, že skladatel převážně elektroakustické a akusmatické hudby do této skladby vložil své zkušenosti ze studiové práce i tradiční hudební kompozice. Interakce mezi těmito dvěma hudebními světy – elektrických a akustických nástrojů na jedné straně a studiové, ale také kompoziční a orchestrační práce na straně druhé – zakládá dění v této skladbě. Michal Rataj se zároveň nechal inspirovat provedením skladby The People United Will Never Be Defeated! Frederika Rzewského klavíristou Daanem Vandewallem na Ostravských dnech 2017. Právě Vandewalleovi byl koncert Movis věnován a v jeho podání byl také o dva roky později na Ostravských dnech za spolupráce Ostrava New Orchestra a dirigenta Bruna Ferrandise premiérován (zmíněnou premiéru jsem recenzoval zde). Páteční uvedení koncertu na Pražském jaru mi zároveň umožnilo se ke skladbě navrátit, slyšet ji v jiném provedení, s odlišným sólistou i orchestrem a v jiném typu prostoru tak revidovat své tehdejší dojmy.

Vzhledem k tomu, že Michal Rataj je především elektroakustickým skladatelem, ve středu jeho tvorby spočívá samotný zvuk a dílčí kvalitativní aspekty témbru, intenzity, jakosti (jeho cit pro zachycení charakteristiky různých materiálů skrze pouhý zvuk je nevídaný). Podobným způsobem v této instrumentální kompozici nejde klavírní part vstříc okázalosti sólistovy techniky, snad až naopak (ovšem patřičně brilantní v rukou Iva Kahánka byl). Stojí, podobně jako part orchestrální, na promyšlených zvukových gestech, jejich osobitém řazení v rámci rozsáhlejší struktury a také ve výsledném zvuku, jehož je schopen docílit bez větší nutnosti opírat se o netradiční interpretační techniky. Zde pak, ve Smetanově síni, se ony jednotlivé plochy, hřmící perkuse a orchestrální vlny nečekaně příjemně rozpínaly, překrývaly a splývaly ve zvukově soudržný celek.

, foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Mnohé bylo v tiskových materiálech řečeno také o typově odlišném sólistovi tohoto provedení. Zatímco Daan Vandewalle je interpret naložený v soudobé či experimentální tvorbě a nezřídka se věnuje mezižánrovým přesahům (například dlouhodobé spolupráci s Fredem Frithem), těžiště repertoáru pátečního sólisty Iva Kahánka je „klasičtější“, spočívající zejména v tvorbě 19. a 20. století. Přesto to byl právě Kahánek, kdo si po vylehčených částech a pohrávání si s předepsaným partem svoji improvizovanou kadenci překvapivě posadil spíše do polohy silové. Nikoli bez vybrané techniky, ovšem zemité, hutné hřmění klastrů nabídlo oproti technicistnější improvizaci Daana Vandewallea poněkud jiný přístup k výslednému zvuku vrcholné části Ratajova koncertu.

Přídavkem pak Kahánek odehrál Ostrov radosti Clauda Debussyho. Jistý stylový úhyb, ovšem nikoli zcela „zcizující“ kus. V interpretaci patřičně virtuózní, pečlivě promyšlené i velmi přívětivé.

Ve druhé polovině večera zazněla Ivesova monumentální Symfonie č. 4 pro klavír, smíšený sbor a orchestr, pokládaná za vrchol jeho kompozičního odkazu (ačkoli hotové dílo sám Ives nikdy neslyšel vcelku). Půlhodinová skladba zabývající se – podobně jako Nezodpovězená otázka – základním problémem bytí nabízí mnohé kontrastní polohy. Mezi zásadní pasáže docela křehce pojaté první věty pak patřilo elektrizující entrée Pražského filharmonického sboru či lahodné kantabilní linie violoncell. Jistou ostrost této hudby jako by prostor Smetanovy síně lehce obrousil, rozostřil. Druhá, „komediální“ věta plná hudebních žertů a nevybíravě podrývané lyriky ovšem tento stejný prostor již zaplnila mnohovrstevnatým mikrotonálním masivem (podpořeným varhanami i čtvrttónovým klavírem). Třetí věta – lyrická smyčcová fuga, jiný pokus o odpověď na otázku bytí – pak zakládá docela jinou polohu. Zde to byl krásný zvuk České filharmonie, s určitou americkou příchutí širokých horizontů, ve skvěle vystavěném oblouku smíření.

Čtvrtá, vrcholná syntetizující věta pak počítala s umístěním několika hráčů na balkony – šlo především o nepravidelné ostinato perkusí, ozývající se zleva. Čtvrtá symfonie je také vyhlášená jako mimořádně interpretačně obtížná skladba, obvykle vyžadující pro své rytmické zapeklitosti dva dirigenty. Již samotné rozhodnutí umístit ji na program a nastudovat ji k provedení je chvályhodné. David Robertson ovšem sám dílo navíc odvedl s jistotou i elegancí (nezřídka ukazuje dvě různá metra). Českou filharmonii tímto komplikovaným monumentem provedl bez zaváhání – a dovedl k patřičně soustředěnému a pevnému výkonu.

Jan Borek

Redaktor a editor webové Harmonie. Absolvent olomoucké hudební vědy a filosofie. Bývalý klavírista, současný kytarista, skladatel, překladatel a držitel ocenění z mezinárodní skladatelské soutěže Maurice Ravela 2015. Věnuje se především progresivnímu rocku a soudobé klasické i experimentální tvorbě, zároveň sleduje mnohé současné avantgardní a okrajové proudy.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.