čtvrtek, 19. duben 2007

Za baletem do Mnichova a do Londýna

Napsal(a) 

Za baletem do Mnichova a do Londýna Za baletem do Mnichova a do Londýna

Bavorský státní balet působí na scéně mnichovského Národního divadla současně s Bavorskou státní operou a Bavorským státním orchestrem. Z baletního souboru, připojeného k Bavorské státní opeře, se stal samostatným tělesem v roce 1998. V té době nastoupil na místo uměleckého šéfa Ivan Liška, absolvent pražské Taneční konzervatoře z roku 1969, který protančil jako první sólista řadou předních evropských baletních souborů. Pod jeho vedením se Bavorský státní balet začal pozvolna prosazovat na přední místo v žebříčku světového baletu.

Soubor dosud uváděl vyvážený repertoár tradičních i soudobých baletních titulů od choreografů, jako jsou John Cranko, Jiří Kylián, William Forsythe, Patrice Bart, Ray Barra, Graeme Murphy, Lucinda Childs, Davide Bombana a další. Pro letošní sezónu připravil velkolepý projekt - "Petipův rok". Kromě současných moderních děl uvede v jedné sezóně osm celovečerních výpravných dějových baletů z dob petrohradského působení francouzského choreografa Mariuse Petipy, jehož dílo tvoří základ světového renomé "ruského baletu". Soupis představení z vlastní produkce Bavorského státního baletu doplní dvě inscenace v provedení zahraničních baletních souborů - reprezentantů ruské baletní tradice. Balet Mariinského divadla ze Sankt Petěrburgu vystoupí na scéně Prinzregenttheater s romantickým baletem Giselle a pořadem Petipa-Gala (28. 3. - 1. 4. 2007). Grandiózní divadelní koncepci "velkého baletu" 19. století představí balet Velkého divadla z Moskvy Minkusovým baletem Don Quijote v mnichovském Národním divadle (3. 5. - 5. 5. 2007).

Záměrem projektu je přiblížit divákům různých věkových kategorií klasický balet 19. století, objasnit, co znamenají pojmy "ruská baletní tradice" a "choreografie podle Mariuse Petipy". Název úvodního matiné s Petipovými citáty, texty a baletními ukázkami (29. 10. 2006) položil otázku "Kdo má strach z Mariuse Petipy?". Odpověď přinášely v průběhu sezóny další přednášky, workshopy a veřejné zkoušky, věnované poznávání různých forem a vyjadřovacích prostředků současného baletního umění.

Jen málo baletních souborů na světě je schopno realizovat tak rozsáhlou přehlídku velkých baletních představení, velkých nejen počtem účinkujících a finančními nároky na zhotovení dekorací a kostýmů, ale i uměleckými záměry. Adamova Giselle, Čajkovského Labutí jezero, Šípková Růženka (Spící krasavice) a Louskáček, Glazunovova Raymonda a Minkusova La Bayadere jsou v Bavorském státním baletu součástí běžného repertoáru. Uvedení dalšího díla z Petipova odkazu, baletu Le Corsaire (Korzár) s hudbou Adolphe Adama, Léo Delibese a dalších skladatelů, se stalo mimořádnou uměleckou událostí. Výjimečnost inscenace byla zřejmá z beznadějně vyprodaných prvních představení (27. 1., 31. 1., 2. 2., 16. 2., 19. 2. 2007) a ze zájmu zahraničních odborníků o mezinárodní sympozium, uspořádané u příležitosti premiéry Korzára na téma "Rekonstrukce a tvorba historických baletů" (26. a 27. 1. 2007).

Za baletem do Mnichova a do Londýna Za baletem do Mnichova a do Londýna
Korzár patří mezi velké romantické balety 19. století. Vznikl na základě stejnojmenné literární předlohy Lorda Byrona z roku 1814 a stal se prototypem hrdinských příběhů z dobrodružného života mořských pirátů. V době svého vzniku reflektoval reálné události první poloviny 19. století, kdy se národy jihovýchodní Evropy konečně začaly vymaňovat z turecké nadvlády po staletích osvobozeneckých bojů. Sám Byron se boje proti Turkům aktivně účastnil a v Řecku roku 1824 zemřel. Řecko se stalo první zemí Balkánu, která v roce 1830 získala na Turecku plnou nezávislost. Romantický příběh o lásce Korzára Konrada, velitele pirátů, a řecké dívce Medoře, prodané do tureckého harému, přináší na scénu dobové reálie a kontrastní prostředí děje - městské tržiště, mořské pobřeží, harém, květinovou zahradu. V dramatických pantomimických scénách vypráví o boji za svobodu, zradě pro peníze, o statečnosti a přátelství. Scénická podoba baletu se od prvního uvedení v Londýně v roce 1837 postupně vyvíjela. Střídali se choreografové (Albert, Mazilier, Perrot, Petipa, Sergejev, Gusjev). Přibývali autoři doprovodné hudby (Bochsa, Adam, Pugni, Delibes, Drigo, Princ von Oldenburg a další). Inscenace s divadelní iluzí pirátského korábu, zmítaného mořskou bouří, se stala velmi populární. Balet se do dnešní doby zachoval jako torzo koncepce, kterou mu dal na základě předchozích verzí Marius Petipa roku 1899, v době carského Ruska.

Ivan Liška inscenoval Korzára za použití původní choreografické partitury, dochované v Sergejevově kolekci Divadelního oddělení Harvardské univerzity v USA. Jeho tvůrčí choreografické a inscenační práci předcházela rozsáhlá spolupráce s badatelským týmem nad hudebními partiturami baletu (ruská muzikoložka Maria Babanina), dokumentací Petipova tanečního textu systémem Stěpanovovy notace, slovním popisem a dalšími prostředky záznamu (americký expert ze Seattle Doug Fullington). Definitivní tvar inscenace byl motivován srovnávacím studiem původní literární předlohy Lorda Byrona s pozdějšími baletními librety a výzkumem dostupných písemných, fotografických i filmových dokladů ze stopadesátileté existence tohoto baletu. Základem inscenace se stala původní partitura Adolphe Adama pro Mazilierovo uvedení baletu Korzár v Théatre Impérial de l0˜Opéra roku 1856. Do tvůrčího týmu vstoupil autor dekorací a kostýmů Robert Kirk a autor osvětlení Christian Kass.

Vzniklo působivé, svěží představení, které odkrývá dnes už zapomenuté hodnoty Petipova díla a jeho choreografických textů. Vzrušující příběh plný dramatického napětí a humoru přináší povznášející požitek z krásného tance i poznání o životě lidí z dob dávno minulých. Na vysoké umělecké úrovni reflektuje současnou oblibu pirátských dobrodružství na vodách dálných moří. Rozsáhlé choreografické pasáže se v této inscenaci Korzára objevují poprvé. Zářícími klenoty choreografie Petipovy doby jsou humorně laděné taneční texty Medory a Konrada z druhého dějství - Scene dansante, Le petit Corsaire a následující dramatické, tanečně pantomimické pasáže, vytvořené Ivanem Liškou v duchu Petipových záměrů. Vyžadují dokonalé splynutí techniky klasického baletu s tanečním výrazem. Představitelé hlavních rolí Lisa-Maree Cullum a Lukáš Slavický v nich plně rozehrávají svou tanečně-hereckou virtuozitu.

V baletním příběhu o Korzárovi se uplatňuje mnoho charakterově odlišných postav v interpretaci dalších sólistů Bavorského státního baletu (Natalia Kalinitchenko, Séverine Ferrolier, Alen Botaini, Roman Lazik, Tygran Makayelyan, Cyril Pierre a další). Variace, dueta a tria harémových odalisek v Petipově verzi dávají příležitost k brilantnímu tanci sólistkám baletu (Ivy Amista, Fiona Evans, Zuzana Zahradníková). V tanečním obraze čistého klasickéhco tance Le Jardin animé - Oživlá zahrada získávají scénickou praxi studenti a studentky z baletní školy Ballettakademie München/Heinz-Bosl-Stiftung.

Za baletem do Mnichova a do Londýna Za baletem do Mnichova a do Londýna
Zatím nelze hovořit o rekonstrukci Petipova díla. Nicméně za daného stavu bádání v baletní archeologii je Korzár Bavorského státního baletu v Liškově koncepci podnětným restaurátorským příspěvkem ke znovuobjevení hodnot slavné baletní epochy druhé poloviny 19. století. Ještě mnoho nebylo objasněno a upadlo v zapomenutí kvůli politickým událostem, souvisejícím s Říjnovou revolucí v Rusku a rozdělením světa na Východ a Západ v době studené války. Baletní partitury, zaznamenané v režijních knihách z Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu Stěpanovovou notací a slovními popisy, byly ilegálně vyvezeny z Ruska v roce 1918. V západních zemích umožnily pokračování a nový rozvoj tradice "ruského baletu", ovšem bez obecné znalosti zákonitostí baletní techniky "ruské školy" a jejího tanečního slovníku. Tu vyvezl na Západ v celistvosti teprve Rudolf Nurejev v 60. letech. Vývoj baletní techniky pokračoval doma, v Rusku, kde však sovětská ideologie a její ždanovovská estetika označovala Petipův baletní odkaz, obsahově spjatý s životem 19. století, za carskou veteš. Baletní díla, která svými tématy reagovala na konkrétní události z doby cara, byla jako celek nepřijatelná. Původní baletní partitury nebyly ani třeba.

Je zřejmé, že změny 90. let minulého století přinesly nové podněty také baletu. Klasický baletní odkaz prožívá v zemích Západu svou renesanci. Po letech aktualizací, modernizací a modifikací původních děl 19. století se prosazuje zájem o poznání jejich smyslu, významu a stylu. Znovuobjevené baletní partitury, uložené v USA, vydávají svědectví o strukturách, tvarové rozmanitosti a smysluplné aktuálnosti Petipových tanečních a pantomimických textů. Zatímco někteří baletní odborníci z takzvaných postkomunistických zemí dosud opakují formulky ždanovovské estetiky o zastaralé libretistické kostře, pantomimické posunčině a bezobsažnosti těchto děl, jiní odborníci různě po světě bádají, tvoří a docházejí k překvapivým objevům.

Všichni se sešli na sympoziu "Rekonstrukce a tvorba historických baletů". Hovořili na něm ti, kteří se problematikou Petipova baletního odkazu zabývají v praxi:

* Choreograf Sergej Vicharev a dramaturg Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu Pavel Gershenzon, autoři prvních kompletních baletních rekonstrukcí celovečerních Petipových baletů podle choreografických partitur ze Sergejevovy kolekce v Harvard Theatre Collection v USA. Jejich inscenace Čajkovského Spící krasavice (1999), Delibesovy Coppélie (2001) a Minkusovy Bajadérky (2002), vytvořené na základě Stěpanovovy notace a dalších dobových dokumentů z ruských divadelních muzeí a biblioték, podnítily mezinárodní zájem o rekonstrukci Petipova díla, z něhož se do dnešní doby zachovalo přibližně 30%.

* Doug Fullington, spolupracovník Ivana Lišky při realizaci baletu Le Corsaire podle Petipových choreografických textů, zapsaných Stěpanovovou notací, a dalších dokumentů z Harvard Theatre Collection. Rekonstrukci tanečního obrazu Le Jardin animé z třetího dějství Korsára provedl již v roce 2004 pro Pacific Northwest Ballet School. Jako autor tří rekonstruovaných tanců podle zápisů Vladimíra Stěpanova se Fullington podílel na inscenaci Pugniho baletu Dcera faraona ve Velkém divadle v Moskvě, kde ji inscenoval francouzský choreograf Pierre Lacotte v roce 2003.

* Yuri Burlaka, umělecký vedoucí rekonstrukce Petipovy choreografie baletu Korzár, jehož premiéra je připravována baletem Velkého divadla v Moskvě na červen letošního roku.

* Prof. Dr. Claudia Jeschke a Dr. Gunhild Oberzaucher-Schüller, taneční vědkyně z Univerzity v Salcburku, které se zabývají srovnávacími studiemi Petipova baletního odkazu v různých zemích světa.

Sympozia se zúčastnili baletní kritici, představitelé odborných časopisů a taneční odborníci z různých zemí světa. Písemné záznamy referátů a následné diskuse budou zpracovány a vydány v publikaci. Česká baletní veřejnost a zejména potenciální zájemci o poznání baletních děl klasického baletního odkazu 19. století mohou na základě dosavadních repertoárových zkušeností českého baletu jen doufat, že si tyto materiály také přečtou funkcionáři z ministerstva kultury, grantových komisí a nový ředitel pražského Národního divadla. Aby si povšimli, že české baletní dramaturgii ujíždí vlak.

Delibesův balet Coppélia aneb Dívka s emailovýma očima, inscenovaný tvůrčím týmem Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, měl být uveden 19. listopadu minulého roku v pražském Národním divadle. Z rozhodnutí ekonomického vedení Národního divadla nebyl rozpracovaný projekt dokončen. Výtvarné návrhy scény a kostýmů leží ve skladech ND * Sergej Vicharev nastudoval Petipovu verzi Delibesova baletu Coppélia v Tokyu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.