
Bavorský státní balet působí na scéně mnichovského Národního divadla současně s Bavorskou státní operou a Bavorským státním orchestrem. Z baletního souboru, připojeného k Bavorské státní opeře, se stal samostatným tělesem v roce 1998. V té době nastoupil na místo uměleckého šéfa Ivan Liška, absolvent pražské Taneční konzervatoře z roku 1969, který protančil jako první sólista řadou předních evropských baletních souborů. Pod jeho vedením se Bavorský státní balet začal pozvolna prosazovat na přední místo v žebříčku světového baletu.
Soubor dosud uváděl vyvážený repertoár tradičních i soudobých baletních titulů od choreografů, jako jsou John Cranko, Jiří Kylián, William Forsythe, Patrice Bart, Ray Barra, Graeme Murphy, Lucinda Childs, Davide Bombana a další. Pro letošní sezónu připravil velkolepý projekt - "Petipův rok". Kromě současných moderních děl uvede v jedné sezóně osm celovečerních výpravných dějových baletů z dob petrohradského působení francouzského choreografa Mariuse Petipy, jehož dílo tvoří základ světového renomé "ruského baletu". Soupis představení z vlastní produkce Bavorského státního baletu doplní dvě inscenace v provedení zahraničních baletních souborů - reprezentantů ruské baletní tradice. Balet Mariinského divadla ze Sankt Petěrburgu vystoupí na scéně Prinzregenttheater s romantickým baletem Giselle a pořadem Petipa-Gala (28. 3. - 1. 4. 2007). Grandiózní divadelní koncepci "velkého baletu" 19. století představí balet Velkého divadla z Moskvy Minkusovým baletem Don Quijote v mnichovském Národním divadle (3. 5. - 5. 5. 2007).
Záměrem projektu je přiblížit divákům různých věkových kategorií klasický balet 19. století, objasnit, co znamenají pojmy "ruská baletní tradice" a "choreografie podle Mariuse Petipy". Název úvodního matiné s Petipovými citáty, texty a baletními ukázkami (29. 10. 2006) položil otázku "Kdo má strach z Mariuse Petipy?". Odpověď přinášely v průběhu sezóny další přednášky, workshopy a veřejné zkoušky, věnované poznávání různých forem a vyjadřovacích prostředků současného baletního umění.
Jen málo baletních souborů na světě je schopno realizovat tak rozsáhlou přehlídku velkých baletních představení, velkých nejen počtem účinkujících a finančními nároky na zhotovení dekorací a kostýmů, ale i uměleckými záměry. Adamova Giselle, Čajkovského Labutí jezero, Šípková Růženka (Spící krasavice) a Louskáček, Glazunovova Raymonda a Minkusova La Bayadere jsou v Bavorském státním baletu součástí běžného repertoáru. Uvedení dalšího díla z Petipova odkazu, baletu Le Corsaire (Korzár) s hudbou Adolphe Adama, Léo Delibese a dalších skladatelů, se stalo mimořádnou uměleckou událostí. Výjimečnost inscenace byla zřejmá z beznadějně vyprodaných prvních představení (27. 1., 31. 1., 2. 2., 16. 2., 19. 2. 2007) a ze zájmu zahraničních odborníků o mezinárodní sympozium, uspořádané u příležitosti premiéry Korzára na téma "Rekonstrukce a tvorba historických baletů" (26. a 27. 1. 2007).

Ivan Liška inscenoval Korzára za použití původní choreografické partitury, dochované v Sergejevově kolekci Divadelního oddělení Harvardské univerzity v USA. Jeho tvůrčí choreografické a inscenační práci předcházela rozsáhlá spolupráce s badatelským týmem nad hudebními partiturami baletu (ruská muzikoložka Maria Babanina), dokumentací Petipova tanečního textu systémem Stěpanovovy notace, slovním popisem a dalšími prostředky záznamu (americký expert ze Seattle Doug Fullington). Definitivní tvar inscenace byl motivován srovnávacím studiem původní literární předlohy Lorda Byrona s pozdějšími baletními librety a výzkumem dostupných písemných, fotografických i filmových dokladů ze stopadesátileté existence tohoto baletu. Základem inscenace se stala původní partitura Adolphe Adama pro Mazilierovo uvedení baletu Korzár v Théatre Impérial de l0Opéra roku 1856. Do tvůrčího týmu vstoupil autor dekorací a kostýmů Robert Kirk a autor osvětlení Christian Kass.
Vzniklo působivé, svěží představení, které odkrývá dnes už zapomenuté hodnoty Petipova díla a jeho choreografických textů. Vzrušující příběh plný dramatického napětí a humoru přináší povznášející požitek z krásného tance i poznání o životě lidí z dob dávno minulých. Na vysoké umělecké úrovni reflektuje současnou oblibu pirátských dobrodružství na vodách dálných moří. Rozsáhlé choreografické pasáže se v této inscenaci Korzára objevují poprvé. Zářícími klenoty choreografie Petipovy doby jsou humorně laděné taneční texty Medory a Konrada z druhého dějství - Scene dansante, Le petit Corsaire a následující dramatické, tanečně pantomimické pasáže, vytvořené Ivanem Liškou v duchu Petipových záměrů. Vyžadují dokonalé splynutí techniky klasického baletu s tanečním výrazem. Představitelé hlavních rolí Lisa-Maree Cullum a Lukáš Slavický v nich plně rozehrávají svou tanečně-hereckou virtuozitu.
V baletním příběhu o Korzárovi se uplatňuje mnoho charakterově odlišných postav v interpretaci dalších sólistů Bavorského státního baletu (Natalia Kalinitchenko, Séverine Ferrolier, Alen Botaini, Roman Lazik, Tygran Makayelyan, Cyril Pierre a další). Variace, dueta a tria harémových odalisek v Petipově verzi dávají příležitost k brilantnímu tanci sólistkám baletu (Ivy Amista, Fiona Evans, Zuzana Zahradníková). V tanečním obraze čistého klasickéhco tance Le Jardin animé - Oživlá zahrada získávají scénickou praxi studenti a studentky z baletní školy Ballettakademie München/Heinz-Bosl-Stiftung.

Je zřejmé, že změny 90. let minulého století přinesly nové podněty také baletu. Klasický baletní odkaz prožívá v zemích Západu svou renesanci. Po letech aktualizací, modernizací a modifikací původních děl 19. století se prosazuje zájem o poznání jejich smyslu, významu a stylu. Znovuobjevené baletní partitury, uložené v USA, vydávají svědectví o strukturách, tvarové rozmanitosti a smysluplné aktuálnosti Petipových tanečních a pantomimických textů. Zatímco někteří baletní odborníci z takzvaných postkomunistických zemí dosud opakují formulky ždanovovské estetiky o zastaralé libretistické kostře, pantomimické posunčině a bezobsažnosti těchto děl, jiní odborníci různě po světě bádají, tvoří a docházejí k překvapivým objevům.
Všichni se sešli na sympoziu "Rekonstrukce a tvorba historických baletů". Hovořili na něm ti, kteří se problematikou Petipova baletního odkazu zabývají v praxi:
* Choreograf Sergej Vicharev a dramaturg Mariinského divadla v Sankt Petěrburgu Pavel Gershenzon, autoři prvních kompletních baletních rekonstrukcí celovečerních Petipových baletů podle choreografických partitur ze Sergejevovy kolekce v Harvard Theatre Collection v USA. Jejich inscenace Čajkovského Spící krasavice (1999), Delibesovy Coppélie (2001) a Minkusovy Bajadérky (2002), vytvořené na základě Stěpanovovy notace a dalších dobových dokumentů z ruských divadelních muzeí a biblioték, podnítily mezinárodní zájem o rekonstrukci Petipova díla, z něhož se do dnešní doby zachovalo přibližně 30%.
* Doug Fullington, spolupracovník Ivana Lišky při realizaci baletu Le Corsaire podle Petipových choreografických textů, zapsaných Stěpanovovou notací, a dalších dokumentů z Harvard Theatre Collection. Rekonstrukci tanečního obrazu Le Jardin animé z třetího dějství Korsára provedl již v roce 2004 pro Pacific Northwest Ballet School. Jako autor tří rekonstruovaných tanců podle zápisů Vladimíra Stěpanova se Fullington podílel na inscenaci Pugniho baletu Dcera faraona ve Velkém divadle v Moskvě, kde ji inscenoval francouzský choreograf Pierre Lacotte v roce 2003.
* Yuri Burlaka, umělecký vedoucí rekonstrukce Petipovy choreografie baletu Korzár, jehož premiéra je připravována baletem Velkého divadla v Moskvě na červen letošního roku.
* Prof. Dr. Claudia Jeschke a Dr. Gunhild Oberzaucher-Schüller, taneční vědkyně z Univerzity v Salcburku, které se zabývají srovnávacími studiemi Petipova baletního odkazu v různých zemích světa.
Sympozia se zúčastnili baletní kritici, představitelé odborných časopisů a taneční odborníci z různých zemí světa. Písemné záznamy referátů a následné diskuse budou zpracovány a vydány v publikaci. Česká baletní veřejnost a zejména potenciální zájemci o poznání baletních děl klasického baletního odkazu 19. století mohou na základě dosavadních repertoárových zkušeností českého baletu jen doufat, že si tyto materiály také přečtou funkcionáři z ministerstva kultury, grantových komisí a nový ředitel pražského Národního divadla. Aby si povšimli, že české baletní dramaturgii ujíždí vlak.
Delibesův balet Coppélia aneb Dívka s emailovýma očima, inscenovaný tvůrčím týmem Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, měl být uveden 19. listopadu minulého roku v pražském Národním divadle. Z rozhodnutí ekonomického vedení Národního divadla nebyl rozpracovaný projekt dokončen. Výtvarné návrhy scény a kostýmů leží ve skladech ND * Sergej Vicharev nastudoval Petipovu verzi Delibesova baletu Coppélia v Tokyu.