Z prosincových komorních orchestrů

Klavírní kvarteto Martinů

V zemi plné smyčcových kvartet si hájí Klavírní kvarteto Martinů méně obvyklé nástrojové složení již desítky let. V současném složení (Jiří Hurník – housle, Pavel Peřina – viola, Miroslav Petráš – violoncello, Emil Leichner – klavír) tří kvalitních smyčcových sólistů a stále precizního klavírního seniora soubor na svém recitálu (8. 12.) přednesl díla Josefa Suka (op. 1 ), Antonína Dvořáka (Es dur op. 87 ) a Viktora Kalabise (Ludus per 4 op. 82 ). Hned vstupní skladba, která je Sukovým prvním číslovaným opusem a svědčí o neobvyklém talentu sedmnáctiletého skladatele, svou zaníceností a muzikantstvím podnítila hráče k prvotřídnímu výkonu. Zaskvěly se všechny smyčcové nástroje, ve třetí větě i klavír. O tři roky dříve než nadaný Suk, napsal Klavírní kvartet op. 87 Antonín Dvořák. Reprezentuje vyzrálého umělce, který si kompozici pro méně běžné složení nástrojů (než mnohem více frekventované klavírní trio nebo klavírní kvintet) v klavírním kvartetu vyzkoušel již v mládí. Čtyřvětá skladba přináší, tak jako v celé komorní tvorbě skladatele, řadu krásných melodických témat, mistrovsky vycizelovaných ve všech nástrojích. Dílo je tedy velkou interpretační příležitostí, kterou členové Klavírního kvarteta Martinů patřičně využili. Emil Leichner nezůstal brilantnímu partu klavíru nic dlužen, Pavel Peřina vystavěl svůj violový part s precizností a mohl by místy ještě zvukově přidat. Jiří Hurník svým svítivě jasným a přirozeně intenzivním tónem kvarteto vede s přirozenou samozřejmostí, Miroslav Petráš na mnoha sólových místech potvrdil, že jeho niterný tón a procítěná dikce s báječným komorním cítěním je souboru velkou oporou. Ludus per 4, komponované Viktorem Kalabisem právě pro Klavírní kvarteto Martinů, byl skvělou ukázkou jak neutuchajícího tvůrčího gejzíru skladatele, tak úžasného pochopení hráčů Kalabisovy jedinečnosti. Jednovětá skladba obsahuje několik odlišných podkapitol, v nichž dostaly příležitost sólové nástroje i neběžně koncipovaný celek. Sytě hutná formulace všech nástrojů v melodicky společně klenutých frázích oproti vzdalujícímu se pianissimu v závěru tvořily bohaté předivo melodicky umně propleteného díla. Soubor přednesl skladbu nejen s porozuměním, ale i s dotvářející tvůrčí ambicí.

Český komorní orchestr a Mikael Ericsson

Vytříbený a povznášející byl koncert Českého komorního orchestru (14. 12. 2004), na němž jsme mohli vyslechnout zřídka uváděnou Griegovu Suitu op. 40 Z časů Holbergových , Haydnův Violoncellový koncert D dur a Vánoční muziku Jaroslava Krčka. Pod taktovkou Ondřeje Kukala rozehrál precizně sehraný ansámbl opravdu komorního obsazení (6, 5, 5, 3, 2) vpravdě širokou paletu barevných odstínů tónu a dynamiky, kterou Griegova skladba ve své formě pseudobarokní suity nabízela. Koncert Josepha Haydna byl příležitostí pro Mikaela Ericssona , jenž s technickým nadhledem a zpěvným tónem skvěle vystihl lehkost klasicistní skladby. Vypjaté kadence ve všech větách měly technickou suverenitu a krásu tónu – ten se ostatně nesl sálem po celé dílo. Velký posluchačský ohlas, který skvělý výkon přinesl, si vyžádal přídavek – Dvořákovu skladbu Klid lesa ; Ericssonova interpretace zde dosahovala maxima kvalit. Vánoční muzika Jaroslava Krčka, k níž se pěvecky připojili Anna Hlavenková , Jaroslav Březina a Pražský komorní sbor (sbormistr Jaroslav Brych ), přinesla atmosféru charakteristického zvuku souboru Musica Bohemica, pro nějž ji autor napsal. Ondřej Kukal však kompozičnímu stylu skladatele rozumí a dobře cítí melodické kadence i rytmické proměny. Pěvci s pochopením pro specifiku skladby podtrhli nábožensko lidovou inspiraci spíše rovným tónem než operními hlasy (oba mají zkušenost s interpretací staré hudby) a spolu s výborně připraveným osmnáctičlenným sborem vnesli do koncertní síně meditativnost nalomené melodiky na liturgický text i příznačnou čirost pasáží s folklorními prvky, charakterizující Krčkovy skladby. Ondřej Kukal a Český komorní orchestr svým koncertem opět nabídli příjemný umělecký zážitek.

Recitál Michala Kaňky

Program koncertu violoncellisty Michala Kaňky a klavíristky Rumi Itoh (15. 12.) byl obsáhlý a průkazný: Hummel: Variace D dur , Dvořák: Rondo g moll , Fauré: Elegie , Popper: Koncertní etuda Spinnlied a Rachmaninov: Sonáta g moll ; průkazný v tom, že si jej může zvolit pouze technicky zdatný a emocionálně bohatý umělec. Od první skladby – Hummelových Variací – to Michal Kaňka potvrzoval velmi intenzivně. Jeho technika je brilantní, samozřejmá a lehká. Dvořákovo proslavené Rondo mělo impulzivnost a širokodechost, výrazný emocionální vklad a tón, kterému byla komorní Sukova síň pražského Rudolfina malá. Elegie Gabriela Fauré ukázala krajní meze umělcovy intenzivní emocionality, která však nepřetéká, ale plyne k posluchači se zvukovou bohatostí. Popperova Etuda jen nádavkem připomněla, že sólistovi není cizí ani ekvilibristická struna paganiniovského typu, zhostil se jí s patřičným exhibicionismem. Už tato polovina koncertu poukázala na všechny dimenze Kaňkovy hry a potvrdila rovněž skvělou souhru s Japonkou Rumi Itoh. Ta se zcela přizpůsobila intenzitě zvuku violoncellistova nástroje a emocionálně vzepjaté interpretaci a byla součástí opravdového dua; koncert navíc završoval podzimní evropské turné obou sólistů, což bylo znát na virtuózní rozehranosti dvojice. Rozlehlá Rachmaninova Sonáta se ukázala jako dílo opakující vše, co jsme dosud slyšeli, nikoli pro jednotvárnost interpretace, ale pro charakter skladby samé. Je sice zjevné, proč si ji umělec vybral, ale koncert by patrně více gradoval se sonátou jiného typu, jiné výrazové roviny. Ostatně piana, natož pianissima, jsme za celý program slyšeli minimálně. Michal Kaňka je ve vynikající formě a velmi blízek zenitu svých interpretačních schopností. Jeho koncert by byl ozdobou lecjakého festivalu a zasloužil by si velký sál.

Sdílet článek: