pondělí, 21. květen 2018

Z pražskojarní soboty: Slovíčka Marka Ivanoviće a momenty, které by se měly pokutovat

Napsal(a) 

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Bezprecedentní Zápisník zmizelého - s Březinou a samozvaným pořadatelem

Až na dřeň osobní. Takový je Janáčkův Zápisník zmizelého v podání Jaroslava Březiny. Na odpoledním koncertu festivalu Pražské jaro v nevelkém sále konzervatoře, kde k sobě interpreti a posluchači mají opravdu hodně blízko, přednesl písňový cyklus bezprecedentním způsobem, jako opravdové monodrama.
U klavíru byl Marián Lapšanský, spoluúčinkovala Eva Garajová jako Zefka a do úkolu ženského sboru za scénou se zapojily Lucie Laubová, Michaela Rózsa Růžičková a Petra Vondrová. Klavír, lyrický i bouřící, podbarvující i vyprávějící, je zde neoddělitelnou součástí výrazu a účinku, ženy příběh dokreslují, ale hlavní váha leží pěvecky i dramaticky na tenoristovi. Jaroslav Březina vrchovatě dostál oběma nárokům – hlasově byl podmanivý obdivuhodně širokým rejstříkem výrazových nuancí, dynamiky, naléhavosti a uvěřitelnosti, polohlasem, falzetem i naplno otevřeným hlasem. A náznakům scénických prvků pomáhala jeho podrobná, divadelně zvýrazněná, ale ještě stále současně přirozená mimika, kradmé pohledy a krásně vystižené, jakoby bezděčné zrcadlení toho, co se děje v člověku uvnitř. Hrál takto tváří a tělem ruku v ruce s dikcí, s diferencovanými důrazy na slova a jejich dopovězení, na vnitřní motivace a pnutí, na pocity, které ani nejsou vysloveny. V příběhu Janíčka, který neodolá cikánce, zahrál a zazpíval Jaroslav Březina váhání, touhu, podlehnutí, výčitky i rozhodnost, přesvědčivě naznačil poctivost a naivitu i poznání síly smyslnosti.

Novinový text z roku 1916, vyznání o osudovém setkání s ženou, o nečekaném zvratu v jednom lidském životě, svou syrovou intenzitou a elementární pravdivostí definitivně oslovil skladatele poté, co se seznámil s paní Kamilou, do níž záhy začal projektovat své touhy a představy. Na cyklu pracoval přesně před sto lety. Dnes víme, že autorem předlohy byl úředník Ozef Kalda, regionální literát. Janáček však považoval text, nazvaný „Z péra samoukova“, za anonymní, možná dokonce i lidového původu. Povýšil ho na vášnivou výpověď - a sólista pak v tomto konkrétním případě na poetickou i naturalistickou, zcela mimořádnou, jedinečnou a neopakovatelnou položku evropské hudby. Dva závěrečné nejvyšší tóny, už hraniční, mu nevyšly naplno, jak by chtěl, ale v kontextu celého výlučného díla a jeho pěvecko-dramatického uchopení mu je lze snadno odpustit. Nebyli jsme v opeře ani na pěveckém recitálu, kde se čeká na vysoká „c“ korunující tenorovou árii, ale byli jsme v komorním divadle. A v něm byl Jaroslav Březina svrchovaným interpretem, který nás vtáhl do děje jako málokdo před ním v tomto opusu.

 , foto Ivan Malý foto: Ivan Malý

Výběr z Moravské lidové poezie v písních byl na počátku programu v podání Evy Garajové jen položkou do počtu. Dramatická skladba „1. X. 1905 – Z ulice“, zvaná sonáta, se stala v interpretaci Mariána Lapšanského logickým, pěkným stylovým doplňkem. Uvedení zřídka živě slýchaného Zápisníku zmizelého bylo však na koncertě nazvaném Pocta Leoši Janáčkovi skutečně výjimečným, opravdovým festivalovým holdem tomuto originálnímu hudebnímu solitérovi.

Škoda naprosto absurdního vyrušení uprostřed skladby, kdy se jakýsi poblázněný posluchač v první řadě v mezírce mezi písněmi náhle bleskurychle zvedl a neomaleně zvolal do sálu: „Pauza! Probuďte ho!“ - Měl na mysli kohosi, kdo podle něj rušil ostatní pochrupováním. Ne všichni přítomni něco slyšeli, ne všichni se určitě cítili být rušeni. Naopak tomuto samozvanému rozhodčímu, člověku bez špetky empatie a soudnosti, se však v jeho neuvěřitelné suverenitě bohužel podařilo všem přítomným naprosto rozbít napětí, které do té chvíle v hledišti díky hudbě a její interpretaci panovalo. Nehledě na brutální neomluvitelnou ránu, kterou zasadil soustředění interpretů. Kdosi se pokusil pána okřiknout, pár lidí rozpačitě zatleskalo. Jaroslav Březina se po trapné pauze vší silou soustředil - a dozpíval. Bezprecedentní situace. Člověk by si přál, aby podobné přestupky bylo možné pokutovat.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Marko Ivanović v dvojroli

Dirigent a skladatel – tak se představil Marko Ivanović na festivalu Pražské jaro, když v sobotu (19. 5.) řídil v Obecním domě Symfonický orchestr Českého rozhlasu. V obojím uspěl.

Nejzásadnější položkou koncertu byla 6. symfonie Miloslava Kabeláče, nemilosrdně působivá hudba nesoucí silné sdělení. Je z roku 1961 a její koncepce je pozoruhodná – používá sólový klarinet, a to v míře, která skladbu připodobňuje k nástrojovému koncertu. Sólový part skutečně stojí v centru díla, vystupuje z něj zcela jasně a zřetelně a je nositelem naléhavých, značně silných významů, nicméně orchestrální podíl na výsledném dojmu je z podstaty věci tak velký, závažný a samostatný, že jde skutečně o symfonii. Řešením v situaci, jak se ke skladbě přesně postavit, je její užitý podtitul - Koncertantní. Pregnantně modelované krajní části třívěté, zhruba půlhodinové, až vzdorně působící skladby jsou plné tympánových úderů a masivních opakovaných akordů, zvuku žesťových nástrojů, tónových shluků a vypjatých, energických, rytmicky neklidných ploch. Sólový klarinet se v nich usilovně prosazuje, nebo je chvílemi jejich součástí, je téměř neustále přítomen, ozývá se ostřeji a jen místy je usazen v jemnějších výrazových polohách. Střední věta je naopak hodně kontrastní, tichá a klidná, má díky prodlevám orchestrálního partu, zde skutečně doprovázejícího, statičtější charakter. A klarinet zde obdobně klidně medituje. Tato pomalá věta, sugestivní a krásná, v symfonii přebírá ústřední funkci. Premiéru díla hrál ve své době proslulý filharmonik Vladimír Říha, skladba byla také natočena v rozhlase, ale potkal ji osud charakteristický v podstatě pro celé dílo Miloslava Kabeláče – nehrála se a nedostala se tehdy ani na desky: autor vybočoval z mantinelů socialistického realismu a jeho rezervovaný postoj vůči režimu byl natolik zřetelný, že se dostal v podstatě na index. Po roce 1990 je v hudebním životě jeho odkaz postupně a pomalu rehabilitován, ale běžnou součástí programů se bohužel dosud nestal. Marko Ivanović před několika lety s rozhlasovými symfoniky natočil všechny Kabeláčovy symfonie, komplet vyšel na CD a stal se zcela zásadním uměleckým a vydavatelským počinem. Je skvělé, že se dirigent může vracet ke svému projektu i koncertně. Stejně jako na nové nahrávce, rovněž zde byl interpretem sólového partu Karel Dohnal, klarinetista vyprofilovaný na moderní a současné hudbě. Má pověst jejího oddaného a technicky skvěle vybaveného interpreta a svým svrchovaným, suverénním a jakoby definitivním výkonem ji nyní naživo plně potvrdil. Obdobně jednoznačně se jevil Marko Ivanović za dirigentským pultem. O Kabeláčovi říká: „Měl smůlu, že žil, kdy žil. Všechny jeho symfonie hovoří o tomtéž – o neústupnosti a o melancholii…“ Bylo znát, že dramaticky vyznívající skladbu dobře zná a že za autorem jednoznačně stojí.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Jako skladatel se tento večer představil stejně dobře. Jeho písňový cyklus Slovíčka, využívající básně Dorothy Parkerové, americké autorky z poloviny 20. století, měl premiéru. Přesněji řečeno, premiéru měla jeho kompletní orchestrální verze, která vznikla na základě objednávky Pražského jara a v té chvíli už s vizí interpretky. Předtím už postupně existovaly dvě verze – s klavírem a komorní. Marko Ivanović zhudebnil poezii – téma vztahu muže a ženy očima ženy – tak trochu bernsteinovsky znějícím způsobem. Na pomezí závažnosti a odlehčení, na pomezí klasiky a dalších žánrů, s výrazným a charakteristickým rytmem deklamace anglického textu, v apartní neagresivní a výrazně jemné, až komorní orchestraci, velmi citlivě. Začíná dechem hráčů na dechové nástroje, často ke zpěvu připojuje jen přiznávky, uplatňuje nedlouhé mezihry. Čtvrtá píseň, hovořící o zlomených srdcích, končí dovětkem v poloze řeči. Pátá a poslední se pak hudebně dobírá přiměřeného patosu. Švédská mezzosopranistka Katarina Karnéus dala písním, využívajícím hlas přirozeným způsobem, potřebnou nostalgii i rozhodnost, přesný hudební výraz. Jde o hudbu jen v detailech novátorštější, jinak v celkovém naladění příjemně konzervativní a komunikativní. Mohl by z toho být pěkný příspěvek do mezinárodního koncertního repertoáru.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Katarinu Karnéus zná Praha z koncertů s Jiřím Bělohlávkem a s Michaelem Tilsonem Thomasem, zná ji i publikum chodící do brněnské opery, kde předloni ztvárnila Schönbergovo Očekávání. Marko Ivanović se s ní setkal při hostování v divadle v Göteborgu. Její záběr je široký, sahá od Rossiniho přes romantiky až k Janáčkovi, ale Wagnerova hudba v něm zaujímá zvýrazněné postavení. Písně na slova Mathildy Wesendonckové přednesla v samém úvodu festivalového koncertu velmi pěkně, procítěně i velkolepě, s tristanovskou náladovou aurou tam, kde k nim náleží, ale bez zbytečného patosu. Podobně, dokonce možná až trochu moc civilně, cítil partituru dirigent. Potvrdil takové osobní naladění ostatně i v závěrečné skladbě večera, v Čajkovského předehře-fantazii Romeo a Julie. Rozhlasoví symfonikové nejen v obou moderních skladbách, ale i ve Wagnerovi a v Čajkovském hráli naplno, pozorně, v pěkném zvuku. Ruský romantik měl vzrušená místa dovedena do skutečně brilantního tempa, podpořeného z dirigentského stupníku rázným gestem. Druhou polohu, láskyplnou a zároveň melancholickou, však Marko Ivanović v intenzitě trochu upozadil. Jako úplně čistý romantik se přece jen nejeví.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.