neděle, 2. prosinec 2007

Z Pražského podzimu

Napsal(a) 

Z Pražského podzimu Z Pražského podzimu

Program festivalu Pražský podzim se letos konal sedmnáctým rokem a obsahoval dvě desítky koncertů. Byl opět především přehlídkou řady symfonických těles. Nabídl publiku od 12. září do 1. října celkem 19 koncertů, z nichž devět bylo svěřeno rozhlasovým orchestrům - vedle SOČR i souborům z Vídně (při dvou úvodních koncertech, řízených Bertrandem de Billy, první z nich byl s violistkou Jitkou Hosprovou), z Cardiffu, Kolína nad Rýnem a z Glasgow. Postupné zvaní orchestrálních těles evropských veřejnoprávních rozhlasů ke koncertům v Praze je mnohaletým společným projektem festivalu a Českého rozhlasu. Plných třináct koncertů vysílala nebo zaznamenala stanice Vltava.

Oproti plánům na festivalu nezahrála jen Hélene Grimaud s drážďanskou Staatskapelle. Tisícovka posluchačů se v Rudolfinu (15. 9.) nedočkala svého koncertu. Pianistka pro neshodu s pořadateli odmítla na poslední chvíli vystoupit a solidarizoval se s ní také dirigent Fabio Luisi s orchestrem. Podobnou situaci Praha nezažila už hodně dlouho, jestli vůbec. Grimaudová, jedna z hlavních hvězd letošního ročníku, protagonistka vynikajících nahrávek, měla hrát Beethovena a uznávaný saský orchestr s novým šéfdirigentem vedle doprovodu také Straussovu hodinovou barvitou Alpskou symfonii. Nezazněla bohužel ani nota. Koncert bude mít ovšem ještě dohru - nejen nutnost vracení vstupného a právní a finanční dohady kolem smluv, ale také pravděpodobnou nechuť k jakékoli příští spolupráci. Lze jen doufat, že Grimaudová a Luisi nezanevřou na českou metropoli kompletně a natrvalo a že je zdejší milovníci hudby přece jen někdy uslyší, byť ne asi na Pražském podzimu. (veb)

Dva koncerty Rotterdamské filharmonie s Valerijem Gergijevem za dirigentským pultem byly - díky tomuto umělci - už předem jasnou ozdobou festivalového programu. Předpoklad se splnil, i když je zároveň pravda, že společně se svým petrohradským orchestrem z Mariinského divadla byl Gergijev před čtyřmi roky ještě senzačnějším magnetem. Nyní řídil těleso, které nezapře typickou univerzální západní perfekci, ale nemá vcelku žádný specifický a charakteristický rys. Gergijev je ovšem náročným, zkušeným, pozorným a ve své posedlosti hudbou a prací i úspěšným průvodcem partiturami. Doprovod Sibeliova Houslového koncertu d moll byl mimořádný a v souladu se sólovým partem, jak ho tónově a výrazově téměř ideálně, bez přehánění, hrál Leonidas Kavakos, připravil hned v prvním čísle prvního ze dvou večerů (19. 9.) špičkový podnět a plnohodnotný zážitek. Provedení Mahlerovy Sedmé symfonie , mimochodem na den přesně 99 let po světové premiéře, která se odehrála v Praze za autorova řízení, bylo pochopitelně také skvělé, grandiózní a orchestrálně strhující, ale bylo v něm víc romantismu než složitě vrstveného modernismu a exprese, víc prvoplánovosti a méně rozporuplností, které ovšem k této hudbě mají patřit také. Gergijev přivezl tentokrát ovšem zajímavou mladou pěvkyni. Mezzosopranistka Jekatěrina Gubanovová vystoupila (20. 9.) ve scéně Isoldiny smrti z lásky . Její hlas je bez únavy, má obrovské dynamické možnosti a je schopen evidentně dostát všemu, co tato výjimečná role hudebně obnáší. Ruské hudební položky druhého večera měly ve výsledném dojmu zajímavou příchuť díky kombinaci dirigentem iniciované široké východní epičnosti a evropské zvukové dokonalosti, nemající ovšem vášnivou temnost. Svítání na řece Moskvě od Musorgského mělo pěkně zvýrazněnou melodiku a dosáhlo iluze zvonění. Šeherezáda Rimského-Korsakova pak nádherně vyprávěla, byla krásně proměnlivá, mnohotvárná, barvitá. Gergijev, dirigující bez taktovky, naplno ožil a vrcholu skladby vtiskl ďábelské tempo, takže dokázal strhnout posluchače zcela na svou stranu. Právě tato partitura, a to nejen díky brilantnímu závěru, byla nesporně nejlepším číslem celého hostování.(veb)

Orchestre National d0˜Ile de France z pařížského regionu, který měl na festivalu jediný koncert (25. 9.), se ukázal být dobrým, ale ničím nevybočujícím. Kompletní francouzský program dirigoval Yoel Levi, šéfdirigent tohoto tělesa. Původem z Rumunska, se zázemím v Izraeli a dlouhodobě spojený s americkým prostředím, řídí orchestr poslední dva nebo tři roky. Koncert dostal velkoorchestrální rámec a efektní vyznění s Uherskými tanci jako přídavky, ale celkový dojem nebyl výjimečný. Předehra k Berliozově opeře Benvenuto Cellini odezněla v silném zvuku, spíše v prvním plánu, tedy vnějškově. Ravelův Koncert pro klavír levou rukou přivedl na pódium amerického pianistu Leona Fleishera. Interpret s životopisem, který obsahuje desítky let na pódiích, hrál v dobré formě, pevně, jistě a ve výsledném zvuku mohutně. Představu, že by měl sólový part znít tak, jako kdyby pianista užíval obě ruce, naplnil. V orchestrální složce zaznělo mnoho tutti vstupů, meziher i sól, pochodové prvky, staccata, chorálová a slavnostní témata, vše až k závěrečnému "výbuchu" pěkně odstiňováno. Barvitost instrumentace nechal dirigent vyznít i ve Španělské rapsodii stejného autora. Byla podle potřeby nadýchnutá a klidná i vzrušená, těkavá i fantazijní, přinášela žánrové obrázky, různé úryvky, i taneční rozmach. Debussyho Moře pak dirigent vybavil náladou a intenzitou a zvukovou velkorysostí, v samém závěru směřující jakoby až k orgiím. Dokázal vzbudit jednoznačnou odezvu publika, které v takovém případě nemá ani žádné výhrady. (veb)

Z Pražského podzimu Z Pražského podzimu

Bamberští symfonikové jsou nesporně velmi dobré těleso, jež je schopno v obvyklém středoevropském repertoáru pěkného výkonu, který nenudí. Shodou okolností, hlavně zřejmě kvůli datu předcházejícímu třem dnům volna, nebyl ovšem jejich koncert (27. 9.) navštíven tak jako většina ostatních na festivalu. Vstřícnou atmosféru v poloplném sále nicméně zachraňovala početná skupinka příznivců či přátel bavorského orchestru, která přijela s ním. Masivně romanticky podaná partitura Fibichovy symfonické básně Toman a lesní panna potěšila jak samotným faktem zařazení do programu hostujícím souborem, tak bezproblémovým a přehledným výkladem. Mimořádné parametry měl Brittenův Houslový koncert s výrazným německým umělcem Frankem Peterem Zimmermannem jako sólistou. Očekávání naplnil dokonalostí hry a tónovými kvalitami vrchovatě, skladba sama pak, v Česku příliš často nehraná, vyzněla téměř objevně. U Brahmsovy 1. symfonie , šéfdirigentem Jonathanem Nottem vedené zápasivě a často ve vysoké dynamice, by ovšem bylo možné místy požadovat ještě kultivovanější zvuk. (veb)

Druhý koncert bamberského orchestru měl přirozenou dominantu - Brucknerovu Symfonii Es dur "Romantickou . Nott si více všímal tektoniky nežli detailní práce a instrumentačních vertikál. Nicméně provedení patřilo k tomu lepšímu, co jsem v Praze slyšel. Beethovenovo Zasvěcení domu , jež obsahuje pár silných míst, uvedlo Hobojový koncert Ralpha Vaughana Williamse, který je stejný jako jeho symfonie - střídá krásné plochy s hudbou, která rozmělňuje už tisíckrát vyslovenou pozdně romantickou dikci s příměsí lidové melodiky. Hobojista Albrecht Mayer hrál báječně a zvláště jeho střední a vysoká poloha byla excelentní. (lub)

Posledním z řady zahraničních hostů Pražského podzimu byl Skotský symfonický orchestr BBC s šéfdirigentem Ilanem Volkovem. První večer (30. 9.) patřil v úvodu letošnímu jubilantovi Edwardu Elgarovi (1857?-?1934). Předehra Cockaigne je hudbou plnou typických anglických a elgarovských intonací - jakoby se v Praze objevila z londýnských Proms. Má vskutku monumentální závěr a žesťové nástroje se ozývají hymnickým způsobem i uvnitř skladby. Je to dílo vystavěné spíše kaleidoskopicky, ale dirigent zvládl její fornu bezpečně, takže se ani trochu nerozpadla. Zdálo se, že jde o repertoár uváděný často, bezpečně zažitý a hraný s potěšením. A také bylo zřetelné, že se Volkov od posledního hostování před čtyřmi roky zklidnil. Tehdy - exaltovaně rozevlátý a přehánějící - působil na festivalu v čele tohoto orchestru až excentrickým dojmem. O něco modernější Houslový koncert Williama Waltona, jak ho nyní přednesl James Ehnes, je v doprovodu komplikovaně proměnlivý, jakoby až prokofjevovský. Ozývají se elegické a lyrické plochy, jinak je skladba sršatější, rychlá, ostrá. Ve druhé větě se pocit jednolitosti zcela udržet nepodařilo, respektive to bylo mnohem obtížnější. Vyšší smysl dává koncertu sólový part, po celou dobu pokračující a zpívající. Ehnes hrál velmi zněle, ve třetí větě skutečně virtuózně a na druhou stranu i velmi zpěvně. Obě roviny střídá skladba zajímavě, ale motivy a témata má takového charakteru, že se nevetřou sama do paměti. Celkové vyznění bylo výrazně symfonické. Beethovenova Eroica zazněla pak ve velké dynamické flexibilitě: hlasitá místa nebyla přehnaně zápasivá a byla pečlivě vyvažována ztlumenými plochami; tendence činit z partitury bezmála romantismus se neobjevily. Druhá věta byla zahrána nádherně zadržovaně v kultivovaném a přesném zvuku; měla skutečný náboj a návrat ke smutečnímu pochodu se podařil krásně. Třetí věta potvrdila, že Volkov je mistrem agogiky a finále se vylouplo jako celkově vzorově interpretované, včetně kontrastů mezi "vídeňskými" intonacemi a važnými portamenty. (veb)

O den později (1. 10.) skotští rozhlasoví symfonikové z Glasgow festival uzavřeli. Baletní hudba "O motýlu, který dupal" od Martinů dostala efektní, velkoorchestrální háv. Christian Poltéra, mladý sólista švýcarského původu, byl pak dalším v dlouhé řadě těch, kdo poslední festivalový večer zahráli v Praze Dvořákův Violoncellový koncert h moll . Byl z těch nejlepších. Obdařil skladbu krásným nosným tónem, obrazným výrazem, v souladu s dirigentem se dobral hloubky a velmi jemných detailů. Byl to výkon příslušníka generace, která už má nakročeno k budoucí dokonalosti a vysokému uznání. V Bartókově Koncertu pro orchestr pak těleso zaujalo skutečně skvostnou ukázkou orchestrální hry - i díky tomu v pomyslném srovnání zvítězilo nad kolegy z Walesu a nad řadou dalších. (veb)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.