sobota, 28. červen 2014

Z koncertů staré hudby

Napsal(a) 

Tomáš Král a Collegium Marianum, foto Ivan Malý / Pražské jaro Tomáš Král a Collegium Marianumfoto: Ivan Malý / Pražské jaro
Freiburger Barockorchester se v rámci Pražského jara v Rudolfinu představil jedním z nejvíce ikonických děl barokního období, totiž čtveřicí Braniborských koncertů J. S. Bacha, doplněnou o Orchestrální suitu C dur téhož autora. Zahájení – s prvním braniborským koncertem – působilo poněkud smíšeným dojmem, neboť v orchestrálním obsazení s trojicí sólových hobojů a zejména – pro některé posluchače stále nezvykle drsně výraznými přirozenými lesními rohy – se sólové housle (Gottfried von der Goltz) prosazovaly velmi obtížně. Plné satisfakce na poli virtuozity se však posluchačům dostalo v následujícím čísle, pátém braniborském koncertu, kde se u cembala zaskvěl Sebastian Wienand výkonem spojujícím bravuru, lehkost a přirozenost do obdivuhodné jednoty. Po celý večer jsme však mohli obdivovat hlavní devizu freiburgských, a sice dokonalou souhru a promyšlenou interpretaci: přesvědčivé frázování, citlivou komunikaci mezi jednotlivými skupinami, odstiňování continua a celkovou jemnost hry.

Lenka Torgersen, foto Ivan Malý / Pražské jaro Lenka Torgersenfoto: Ivan Malý / Pražské jaro
Accademia Bizzantina s Andreasem Schollem pro onemocnění sólisty bohužel na Pražské jaro nedorazila, hudba 18. století ve stylové interpretaci však byla zastoupena ještě dalšími koncerty. Ve zcela zaplněném chrámu P. Marie a slovanských patronů v Emauzích uvedl soubor Collegium Marianum kompletní Lamentace od J. D. Zelenky (ZWV 53), dílo sice interpretačně náročné, ale přesto velice vděčné, neboť nabízí rozmanité obsazení a hudbu plnou kontrastů, rétorických gest i dokonalého kontrapunktu. Orchestr pod pečlivým vedením Lenky Koubkové Torgersen (v sobotní první lamentaci s Janou Semerádovou) rozezněl partituru do všech detailů: lyrické árie i dramatické recitativy a ariosa se střídaly pod jedním velkým obloukem. Z pěveckých sólistů (Damien Guillon, Daniel JohannsenTomáš Král) nutno nejvíce ocenit pana Krále, který velmi citlivě odstiňoval jednotlivé fráze i celky a s jistotou technickou i výrazovou přednesl Jeremiášův nářek jako přesvědčivé drama. Co jeho lyričtější témbr – ostatně jako i u ostatních sólistů – snad neumožňoval v případě hloubek, více než vynahradil ve spojení témbrů s orchestrem a stylovosti interpretace. Festivalové publikum mohlo tento večer opět s potěšením konstatovat, že české soubory věnující se barokní hudbě jsou na zcela srovnatelné výši se zahraničními.


Psáno pro: HARMONIE 7/2014

Marc Niubo

Ředitel Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Ve svém výzkumu se primárně věnuje hudební historiografii, odkrývání minulého, zkoumání skladeb, jejich příběhů, tvůrců, interpretů, kontextů, souvislostí. Jeho dlouhodobým badatelským tématem je italská opera v Praze, badatelsky se také věnuje duchovní hudbě – české i italské, ale primárně v domácím kontextu. Řadě dalších témat, jako např. hudba anglického či španělského baroka, dílo M. A. Charpentiera, W. A. Mozarta, Antonína Dvořáka, otázky provozovací praxe, edičních technik, hudební kritiky, se věnuje spíše příležitostně anebo primárně ve výuce Ústavu hudební vědy.

Komentáře

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.