Tomáš Král a Collegium Marianumfoto: Ivan Malý / Pražské jaro
Freiburger Barockorchester se v rámci Pražského jara v Rudolfinu představil jedním z nejvíce ikonických děl barokního období, totiž čtveřicí Braniborských koncertů J. S. Bacha, doplněnou o Orchestrální suitu C dur téhož autora. Zahájení – s prvním braniborským koncertem – působilo poněkud smíšeným dojmem, neboť v orchestrálním obsazení s trojicí sólových hobojů a zejména – pro některé posluchače stále nezvykle drsně výraznými přirozenými lesními rohy – se sólové housle (Gottfried von der Goltz) prosazovaly velmi obtížně. Plné satisfakce na poli virtuozity se však posluchačům dostalo v následujícím čísle, pátém braniborském koncertu, kde se u cembala zaskvěl Sebastian Wienand výkonem spojujícím bravuru, lehkost a přirozenost do obdivuhodné jednoty. Po celý večer jsme však mohli obdivovat hlavní devizu freiburgských, a sice dokonalou souhru a promyšlenou interpretaci: přesvědčivé frázování, citlivou komunikaci mezi jednotlivými skupinami, odstiňování continua a celkovou jemnost hry.
Lenka Torgersenfoto: Ivan Malý / Pražské jaro
Accademia Bizzantina s Andreasem Schollem pro onemocnění sólisty bohužel na Pražské jaro nedorazila, hudba 18. století ve stylové interpretaci však byla zastoupena ještě dalšími koncerty. Ve zcela zaplněném chrámu P. Marie a slovanských patronů v Emauzích uvedl soubor
Collegium Marianum kompletní
Lamentace od J. D. Zelenky (ZWV 53), dílo sice interpretačně náročné, ale přesto velice vděčné, neboť nabízí rozmanité obsazení a hudbu plnou kontrastů, rétorických gest i dokonalého kontrapunktu. Orchestr pod pečlivým vedením
Lenky Koubkové Torgersen (v sobotní první lamentaci s
Janou Semerádovou) rozezněl partituru do všech detailů: lyrické árie i dramatické recitativy a ariosa se střídaly pod jedním velkým obloukem. Z pěveckých sólistů (
Damien Guillon,
Daniel Johannsen a
Tomáš Král) nutno nejvíce ocenit pana Krále, který velmi citlivě odstiňoval jednotlivé fráze i celky a s jistotou technickou i výrazovou přednesl Jeremiášův nářek jako přesvědčivé drama. Co jeho lyričtější témbr – ostatně jako i u ostatních sólistů – snad neumožňoval v případě hloubek, více než vynahradil ve spojení témbrů s orchestrem a stylovosti interpretace. Festivalové publikum mohlo tento večer opět s potěšením konstatovat, že české soubory věnující se barokní hudbě jsou na zcela srovnatelné výši se zahraničními.
Psáno pro: HARMONIE 7/2014
