Opeře v dolnoslezské Wrocławi (Vratislavi) šéfuje dirigentka Ewa Michnik. Ve stejné funkci působila už v Krakově, ve Vratislavi založila festival Wratislavia Cantans, tamní operu vede od roku 1995. Její dirigentská aktivita je enormní, nastudovala už víc než 80 operních titulů a tvůrčí elán přenáší i do vynalézavého provozu operního domu. Pracuje velkoryse, dokázali například nastudovat celou Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův a jejich inscenace Szymanowského Krále Rogera se čerstvě označuje za operní událost roku. Ewa Michnik dává opeře i sympaticky expanzivní tendence: v červnových večerech opouštějí své krásné klasicistní divadlo a okupují atraktivní vratislavské lokality. Například nejznámější moderní budovu ve Vratislavi, Lidovou halu, což je výstavní pavilon, který vystavěl roku 1913 místní architekt Max Berg a dnes je to památka UNESCO za světové prvenství v užití železobetonu. Elegantní kolos pojme až 6 000 diváků a opera tam už uvedla olbřímí produkce Aidy, Nabucca, Trubadúra i Carmen. Expandují stejně úspěšně do plenéru, na mamutím jevišti na Odře se před lety hrála Ponchielliho Gioconda a navzdory špatnému počasí ji shlédlo pětatřicet tisíc posluchačů. Letos šly vratislavské operní ambice k maximu: Efekt vodní hladiny se osvědčil, tak rozehráli velké jezero v populárním parku, jehož dominantou je nejen Lidová hala, též pozoruhodná, víc než kilometr dlouhá železobetonová pergola, mohutný ochoz obrostlý zelení. Pergola právem čeří fantazii tvůrců i diváků. Podívanou maximalisticky projektoval polský scénograf a režisér Michal Znaniecki. Je na velké projekty zvyklý, studoval v Miláně a před lety v Benátkách realizoval pouliční podívanou, do které zapojil celou tisícovku herců. V Nápoji lásky zabydlel a rozehrál asi tři hektary plochy, kterou měl k dispozici, a hlavní akcent vložil do záměru ve hře zvýraznit přírodní prostředí. Voda zůstává vodou, jezero je přemostěno a celý příběh se odehrává na vodě a ve vodě. Ví se, kolik dnů se čistila, zbavovala komárů a upravovala, aby se v ní mohly brodit nymfy i vojáci, kolik kilometrů kabelů spotřebovalo osvětlení, kolik kilogramů zátěže musely mít kulisové věže, aby se nezvrhly, jak se budovala obří leknínová kukaň, ve které byl ukryt orchestr, zkrátka zajímavé jsou i zákulisní reality, které dokázaly proměnit komorní Donizettiho operu na divácky atraktivní megaprodukci.
Venkovský stydlín Nemorino, zamilovaný do Adiny, má štěstí – do vsi právě zavítal zázračný lékař a šejdíř Dulcamara a má pro Nemorina zaručený lék – stačí pár kapek nápoje lásky a děvčata se o něj poperou! Skutečně, ze dne na den mu všechny nadbíhají, dovědí se totiž dřív než on, že je z Nemorina milionář, strýček mu odkázal velké bohatství. Také Adina si uvědomí, jak moc o Nemorina stojí a dokonce jej vykoupí z vojny! Happyend na všechny strany, milenci slaví svatbu a Dulcamara má reklamu – jeho elixír přičarovává lásku i bohatství! Jen vojenský verbíř Belcore vypadl s prázdnou. Velkolepá show ubírá sice opeře jemný humor, který tepe při precizně vystavěném hudebním nastudování i přesném tempu některých duet, ale náhradou nabízí jakousi pohádkovost s mnoha nečekanými výstupy, proměnamy, světelnými efekty a blýskavými kostýmy. Vratislavská produkce zdůrazňuje prolnutí pohádky a reality: Z venkovanek jsou trochu nymfy a trochu exotické krásky z rajského ostrova, který ze všech stran, z blízka jezerního břehu i dáli ochozu stále střeží vojenské komando. Jeho vojenské stany jsou reálným a pohotovým zázemím produkce. Zatímco dívenky přibaletí na své místečko po mostě, zamilovaný Nemorino připluje na lodičce, vojáci přitančí ve svižném orchestrálním rytmu jako komando rychlého nasazení, a když se seržant Belcore galantně dvoří Adině, tak jeho mužstvo dobývá ve vodě dívky docela brutálně (ony je vzápětí docela teatrálně zlikvidují). Pro pravý efekt grandiózního příjezdu doktora Dulcamary využili ve Vratislavi horkovzdušný balón. Podle počasí pluje nad městem i před představeními, coby reklamní upoutávka. Iluzi pohádkovosti příběhu kouzlí propracovaná světelná show, nejenom samozřejmé štychy na místa a děje právě akční, především se neustále mění barevné akcenty scény, když dívky vijí věnce, tak i celek se noří do barvy květů, když přijíždí vyparáděný Dulcamara v blýskavém kostýmu, scénu zaplaví jeho barevnost, při svatební nádheře v závěru se bělostně rozzáří i celá pergola vůkol. Pastvu pro oči obstarávají i roztodivné kulisy, na vodě rybářské sítě, v pergole girlandami zdůrazněné výklenky, na návsi jakési slavobrány pro šťastné finále kusu. V dobrém slova smyslu revuální a trochu kýčová podívaná, velkolepě rozehraná s velkým zázemím profesní zkušenosti. Souhra mikroportového zpívání a nazvučení orchestru zaručuje dobrý akustický vjem pro všechny diváky. Hlediště jich pojme víc než čtyři tisíce a všech šest představení bylo vyprodáno. Hudba posloužila jako rozehrávačka efektní podívané, kterou doplňovaly i dvě velkoplošné obrazovky, promítaly synchronně filmovaný děj a polské titulky, zpívalo se italsky. Kvalitně, angažovali mladé pěvce, kteří právě usilují o světovou kariéru. O premiéře právem exceloval Nemorino, mladičký, nadějný Američan Gregory Turay, který vede svůj hlas kultivovaně, bez forse až k pěkně znělým výškám, barytonista Roberto Accurso (Belcore) spolupracuje s režisérem Znanieckim často, byl i v jeho úspěšné realizaci Alfanova Cyrana de Bergerac ve Valencii po boku Plácida Dominga, Adinu zpívala Italka Maria Constanze Nocentini suverénně, po světě jezdí hlavně jako Traviata nebo Turandot. Dulcamara/Boguslaw Szynalski strhl pozornost hlavně komediálním herectvím. Auditorium bylo nadšené, kloubilo příjemný zážitek podívané a poslechu s lichotivým vědomím společenské angažovanosti na mimořádné kulturní akci, navíc filmované. Co víc si přát k propagaci opery? Pro nás platí jasné poučení, napříště netřeba jezdit až do amfiteátru Verony, Vratislav je podstatně blíž a na Pergole chystají na příští rok Otella. Ale ještě dřív, hned 1. září bude v divadle znít polský klenot, Szymanowského Král Roger.
Opera Wrocławska: Napój milosny, 15. 6. 2007 * Orchestr, sbor, balet Vratislavské opery, dirigent Ewa Michnik, scéna a režie Michal Znaniecki, kostýmy Ilona Binarsch, choreografie Irina Mazur.
