Wiener Feswochen 2003

Operní tvorbu na prestižním divadelním a hudebním festivalu Wiener Festwochen zastupovaly především tři koprodukční inscenace, jež svůj křest před publikem měly už za sebou. Barokní opera La Calisto Pietra Francesca Cavalliho je operou s typicky dobovou mytologickou látkou o lásce vládce Olympu Dia a nymfy Calisto, s řadou dalších dějových motivů zachycujících bohy a bohyně v často prekérních situacích, jakož i lidské trampoty. Inscenace Herberta Wernickeho jiskřila vtipem a nadsázkou, aniž by eliminovala lyriku díla. Barvité představení dalo prostor pro herecky "odvázanou" akci. Hudební nastudování Reného Jacobse znovu potvrdilo dirigentovo dokonalé souznění s formou i dobovými hudebními postupy. Nejlepšími z pěvecky vyrovnaného ansámblu byli Marcello Lippi (Giove), Hans-Peter Kammerer (Mercurio), Cinzia Forte (Callisto) a Malena Ernman (Diana).

Inscenace Pucciniho opery Madama Butterfly se zrodila v divadle v Klagenfurtu a byla skutečným překvapením. Dirigent Marc Piollet podtrhl Pucciniho zálibu v detailu i v dramatických explozích, lyrika nikdy neupadla do sentimentality, měla svou vřelost i ironický odstup. Režie Dietmara Pflegerla v modrošedém oparu scény (Bernd-Dieter Müller ) stavěla situace promyšleně a nechala především prostor pro ztišené prožitky bez obvyklé okázalosti. Nehvězdné pěvecké obsazení přineslo přesvědčivé, vnitřně prožité výkony, ať už šlo o představitelky Čo-Čo-San (Seo Hye-Yeon ) a Suzuki (Julia Kim ) nebo i zajímavé portréty Američanů, nejen Pinkertona (Evan Bowers ) a konzula Sharplesse (Andrew Golder ), ale i nevelké roličky Kate Pinkerton (Johanna Wölfl ).

Inscenace Verdiho Aid y, původně vzniklá v Grazu (ve Vídni ovšem vystoupili Wiener Symphoniker a Arnold Schoenberg Chor ), v režii Petera Konwitschnyho překonala dosavadní avantgardní pojetí. Nejenže byl děj přesunut do dnešní doby ve snaze zobrazit atmosféru vládnoucích blízkovýchodních diktarur, ale především bylo dílo zkomorněno tak, že všechny scény byly situovány do jediné místnosti s velkou pohovkou, a sborové a taneční scény se jako by odehrávaly někde vedle. Navíc se jednotlivé situace neobešly bez určitých obscénností. Například při chrámové scéně velekněz a z jeho popudu posléze i Radames koitálně obcují s kněžkou (jediné tři postavy během celého obrazu na scéně!), při triumfu se všichni totálně opijí a velekněz tu znásilní Amneridu, která je na závěr pro vzpurnost zazděna v hrobce, tedy v oné místnosti s pohovkou, spolu s Radamem a Aidou. Provokující režie sice ukázala na netušené možnosti Verdiho díla, které umělecky obstálo i v takto pokřivené koncepci, celkově ovšem vychází inscenace Aidy jako persifláž klasického díla. V sólových rolích zaujala zejména Sylvie Valayre v titulní roli, s posunutými situacemi se překvapivě dobře vyrovnali i Jan Vacík (Radames) a Jacek Strauch (Amonasro).