Vídeňský poválečný hudební život byl po několik desetiletí v evropském kontextu viděn především jako unikátní spojení vysoké interpretační úrovně s místně typickým tíhnutím ke konzervativnosti se vším všudy. To dnes platí jen pro několik institucionálních bašt (se Státní operou v čele), ale třeba jarní (květen-červen) festival Wiener Festwochen prodělal postupně, především v posledních letech pod vedením intendanta Luca Bondyho , podstatnou proměnu a stal se mostem, který od spíše tradičně zakotvené koncertní složky výrazně míří k divadelnímu, výtvarnému a multimediálnímu světu a snaží se tam reflektovat především aktuální soudobé trendy. Tak i všestranně bohatý program letošního ročníku vznikl ze spolupráce s řadou dalších festivalů (Berlín, Aix, Mnichov, Chichester…) a divadel (Berlín, Mnichov, Londýn, Darmstadt, Lucemburk…) a internacionalizace nejen hudebního, ale i divadelního světa (včetně prolínání jazyků a přístupů) postupuje do dimenze před několika desetiletími těžko představitelné.
Operní program přinesl hostování operních domů z Hannoveru (s Debussyho Pelléem a Melisandou , dirigoval Číňan Shao-Chia Lü a jeho další krajan zpíval Arkela!) a z Darmstadtu (s Krysařem Friedricha Cerhy z roku 1987), došlo i na operní premiéru (celovečerní hororovou operu podle E. A. Poea Berenice od 30letého skladatele z Innsbrucku Johannesa Marii Stauda pro herce, zpěváky, vokální a instrumentální soubor a EAH), i na radikálně přetextovanou Mozartovu Cosi fan tutte pro výlučně pánské zpěváky a dva klavíry (Neuköllner Oper z Berlína) a na soudobě pojatý barokní balet (s hudbou M.-A.Charpentiera a soudobými texty). Řada koncertů i činoher se hrála v MuseumsQuartier, které se profiluje jako všestranné a nekonvenční kulturní centrum výrazně podporující soudobou tvorbu i mladé umělce (další bod k zamyšlení ve srovnání s tuzemskými poměry!)
Z koncertů v různých prostorách mimo Musikverein dominoval dvoudenní Webern-Fest v Konzerthausu, kde se konaly i dva janáčkovské večery – první s klavírní hudbou (Chodníček , Mlhy a Sonáta v provedení Markuse Hinterhäusera ) a čtením z Janáčkova literárního díla, druhý se Zápisníkem zmizelého . Součástí festivalu je nyní i koncert s vyhlášením soutěže o Wiener internationaler Kompositionspreis , kde letos zazněla skladba vítěze (Legno Stele pro 2 fagoty a soubor od Pierluigi Billoneho) se skladbou navrhovatele – jeho někdejšího učitele H. Lachenmanna; soutěž totiž nemá kolektivní porotu.
K tomu připočtěme blok 59 koncertů v Musikvereinu, jehož budova byla mimochodem rozšířena v souvislosti se stavbou metra na Karlsplatzu o nové zkušební a koncertní (údajně akusticky velmi povedené) prostory – třetí bod k zamyšlení ve srovnání s domácími poměry. Dvakrát zde zazněly úvodní Schönbergovy Gurre-Lieder (Wiener Philharmoniker s Marissem Jansonsem), řada Dvořákových skladeb (například Zlatý kolovrat, Requiem ), hostovaly zde orchestry z Filadelfie (s Chr. Eschenbachem ), a Tokia (Saito Kinen se Seijim Ozawou ), zazněly recitály M. Polliniho , A. Brendela , K. Zimmermanna … Z poválečné hudby byla uvedena například Henzeho 8. symfonie , Kurtágovo Concertante pro violu, violoncello a orchestr , premiéra Smyčcového kvartetu Ivána Eröda a jiné. Letos hostovala v Musikvereinu i tři česká tělesa, což je zcela rekordní zastoupení – Česká filharmonie , orchestr a sólisté Národního divadla Praha a Pražský komorní orchestr .
O hostování Pierra Bouleze a cyklu soudobé hudby zeit-zone viz dále, mně se z této nabídky podařilo stihnout kromě webernovského bloku i večer pianisty Andráse Schiffa , který po kultivované Janáčkově Sonátě a Schubertovi (A dur D.959 ) spolu s Philipem Langridgem provedl Janáčkův Zápisník zmizelého . Langridge má provedení Zápisníku suverénně zažité, včetně velmi slušné češtiny, a staví cyklus v dobře rozvržených kontrastech a s diferencovanou vokální kulturou. Zápisník v jeho pojetí vyznívá spíše jako kultivovaný vokální cyklus než jako životní drama venkovského hocha, ale vokální kvalitou i precizností propracování představuje jednu z nejcennějších verzí. Česká rodačka Hannah Esther Minutillo je na Zefku spíše barevně světlejší a i svým komorním projevem dobře korespondovala s uměřeným Langridgovým pojetím, stejně jako „neviditelný“ Arnold Schoenberg Chor .
Zážitkem byl dvoudenní webernovský cyklus – víkendový maraton v různých prostorách Konzerthausu obsahoval 13 kratších koncertů, úvodní round-table, film aj. Interpretačně ho obdivuhodně zaštítilo především Klangforum Wien , komorní soubor (až orchestr, variabilní podle požadavků partitur) specializovaný na soudobou hudbu a požívající státní podpory (čtvrtý impuls k úvaze), řízený suverénním Sylvainem Cambrelingem . Ten se sice v uplynulé sezoně v Rudolfinu s ČF prezentoval ve spíše tradičním repertoáru, ale hudba 20. století je jeho evidentní doména. Jeden z koncertů řídil s nadhledem a energií i 78letý Friedrich Cerha, ze sólistů dominovaly zejména sopranistky: Eiko Morikawa a především intonačně a výrazově suverénní Claudia Barainsky . Webernovský blok prezentoval kompletním provedením nejen vnitřní dynamiku vývoje autorova díla, ale byl zároveň i „vyšší dívčí školou“ suverénní, zažité a samozřejmou dokonalostí přesvědčivé webernovské interpretace, která nevychází ze světa autorových romantických východisek, ale od zažité interpretační tradice poválečné hudby. A to je pátý důvod k zamyšlení. (ms)
Boulez a zeit_zone
Ohlédnutí za letošními Wiener Festwochen bych rád věnoval dvěma hudebním (multi) událostem. Ne snad proto, že by tak pozoruhodných nebylo více. Spíše se ale jednalo o projekty, které svým významem více či méně přesahují do širších měřítek současného evropského hudebního dění.
První týden festivalu patřil Pierru Boulezovi a to hned dvojmo. Ve dvou provedeních zazněl jeho sólový AnthÉm 2 (s vynikající houslistkou Hae-Sun Kang , která před několika lety pořídila nahrávku pro Deutsche Grammophon) a prostorová skladba s live-electronic Répons , v níž zazářili sólisté i celý Ensemble Intercontemporain za technologické podpory pařížského IRCAM. Boulez nejdřív naslouchal, poté dirigoval… Čtyři dny poté zazněly ve stejné interpretaci a ve scénickém zpracování tři skladby: El Retablo de Maese Pedro Manuela de Fally v úchvatné burleskní loutkové a maskové inscenaci, Stravinského Lišák doplněn „živočišnou“ choreografií Michele Kelemenise a Schönbergův Pierrot lunaire , kterého v hypnotizujícím sprechgesängu a svitu „scénických lun“ přednesla Anja Silja . Vše pak bylo propojeno do jednoho bloku krátkými Stravinského Trois piÉces pour clarinette solo , které doslova „vsugeroval“ Alain Damiens . O celém boulezovském týdnu by se dalo psát dlouho, což nelze. Snad tedy alespoň jediné: je až neskutečně pozoruhodné sledovat stárnoucího (byť stále vitálního) muže, jak snad již jen „silou vůle“ koordinuje skupinu interpretů (a v případě Répons i technologů), kteří dnes mohou pracovat na špičkové úrovni právě díky Boulezovým ojedinělým vizím ze 70. let a jeho mnohaleté práci a péči, která již tolik let přináší plody. Ten pohled připomínal otce, jeho děti a vnoučata. V duchu jsem si kladl otázku, zda má (anebo vůbec může mít) také dnešní doba (na sklonku tvůrčích sil velkých osobností druhé poloviny 20. století) nějakého svého Bouleze…
Zeit_zone je název dramaturgické řady Festwochen, která jako by paralelně žila svůj festivalový život. Celkem jedenáct projektů mezních žánrů alternativní scény a akustických umění vytvořilo okénko do světa „za“ oponami operních domů a pódii koncertních sálů. DJ Spooky , elektronické remixy I. Xenakise, zvukové instalace, raná polyfonie v elektronickém hávu saxofonového kvarteta, či klezmer v zrcadle dj-culture – to vše (a tolik dalšího!) se odehrává v prostoru, kde tradiční kategorie hudební tvořivosti slábnou, kde však rezonuje tvořivost „jinak hudební“, ne vždy skvělá, většinou však inspirující a snažící se posouvat tradicí ustanovené hranice zase o kousek dál. To byla Zeit_zone letošních Wiener Festwochen.
