Wien Modern 29 – K čemu tu k čertu vlastně jsme?

29. ročník největší přehlídky soudobé hudby vůbec festivalu Wien Modern se v letošním roce nesl v duchu existenciálních otázek a reflexe přírodních i společenských katastrof. Skutečně pestrý program, zahrnující jak hudbu soudobou a různé experimenty a přesahy do dalších uměleckých oborů, tak klasiku koncertních pódií, byl kompletně dílem nového uměleckého šéfa Bernharda Günthera (viz rozhovor v Harmonii 11/2016).

Co se změnilo a jak dál? Už na úvodní tiskové konferenci vyšlo najevo, že neustálé zkracování rozpočtu na kulturu se nevyhnulo ani tak prestižní akci, jakou je Wien Modern. Otázkou je, co se s tím dá dělat. Protože umělci, pořadatelé a vůbec pracovníci v kultuře dnes pracují už téměř zadarmo v nedůstojných podmínkách a společnost a politici hřeší nato, že tito nebožáci berou nevděčnou práci v kultuře jako své poslání. Naštěstí v případě Vídně je zde hudbymilovné publikum, jehož počet díky zajímavé dramaturgii opět po několika letech stagnace vzrostl a řada koncertů byla okamžitě vyprodána a tato fakta snad přesvědčí i vídeňské politiky, aby akci, u jejíchž počátků stál Maestro Claudio Abbado, nadále důstojně podporovali.

Poslední otázky: Odkud pocházíme? Kam jdeme? A k čemu tu k čertu vlastně jsme?, tedy hledání identity, byly ústřední dramaturgickou linií přehlídky. Nahlíženy z historického i nejsoudobějšího kontextu v několika paralelních řadách jako např. Excuse my dust – série koncertů zabývajících se aktuálními společenskými tématy, dále koncerty věnované konkrétním osobnostem – např. G. Ligetimu, devadesátinám F. Cerhy nebo C. Abbadovi a především spousta vynikajících komorních koncertů, mezi které patřilo kompletní provedení smyčcových kvartetů A. Schönberga, H. Birtwistla, včetně happeningu ve velkém sále Konzerthausu – současné provedení všech patnácti paralelně znějících smyčcových kvartetů D. Šostakoviče.

Třídílná programová brožura festivalu byla koncipována tak, aby dopředu posluchače informovala o tom, co je čeká a vybrat si mohl skutečně každý. Její druhý díl obsahoval eseje k jednotlivým koncertům a třetí část zahrnovala seznam a krátký životopis účinkujících a hraných skladatelů.

Wien Modern 2016, foto Markus Sepperer

Reflektovat a navštívit všech 88 akcí (koncerty, přednášky, výstavy, debaty, happeningy, projekce atd.) není v lidských silách ani v rozsahu tohoto článku. Dovolím si proto vybrat některé z nich, které mě oslovily nejvíce. Z orchestrálních koncertů to byl večer věnovaný C. Abbadovi, na němž zazněly skladby Three questions with two answers L. Dallapiccoly, velmi zvláštní Nová hudba jinak, Jerusalem pro orchestr a elektroniku G. Lentze pracující s akustickým efektem žešťů v zadní části sálu a výraznými bicími, včetně cimbálu v orchestru, dobře a zajímavě vystavěná skladba ukončená zvukem žesťů puštěných z mobilních telefonů. Jako pocta a oslava devadesátin legendy rakouské soudobé hudby F. Cerhy byla na témže koncertě uvedena jeho skladba Noc. Bylo dojemné sledovat, jak špičky vídeňského hudebního života s úctou a respektem ve stoje tleskají drobnému starému pánovi, který i v takto pokročilém věku nadále komponuje a účastní se veřejného života. Na závěr Finale z Mahlerovy 10. Symfonie – autora, kterého Maestro Abbado tolik ctil. Mimořádný zážitek. Podobně vyznělo provedení Halleluja – Oratoria Balbulum Petera Eötvöse na slova Pétera Esterházyho. Filozofický text s nadhledem a vtipem jako reflexe současnosti odvíjející se od atentátu na WTC a s tím spojeným pocitem všeobecného ohrožení bezpečnosti. Zmatený narátor/režisér Peter Simonischek, anděl – Iris Vermillion a prorok – Topi Lehtipuu, poněkud se neorientující v běhu dění, v roli sebestředný a samozřejmý Sbor maďarského rozhlasu jako hlas lidu – to vše pod taktovkou autora. Takováto a takto provedená díla se hned tak neslyší. Peter Eötvös právem patří ke skladatelské špičce, což potvrdilo i provedení jeho opery Tři sestry ve vídeňské státní opeře v loňském roce. Pod kurátorským vedením Patricie Kopatschinske vznikl velmi zajímavý a interpretačně špičkově zahraný koncert, kombinující G. Kurtága s F. Schubertem, T. Mansurianem, na kterém zazněl jediný český zástupce  – Gideon Klein.

Wien Modern 2016, foto Markus Sepperer

Z komorních koncertů bych ráda upozornila na zdánlivě nenápadný recitál houslisty Davida Albermana a klavíristy Rolfa Hinda, na kterém jsme slyšeli pozoruhodné kompozice jubilantky S. Gubajduliny, P. Nørgårda, Ch. Seither a G. Ustvolské. Vycizelovaná dramaturgie, samozřejmost interpretace, prostota a porozumění pro každou ze skladeb, učinilo z tohoto odpoledního koncertu malý klenot. Podobné události bohužel v loňských, na nejnovější hudbu a experimenty za každou cenu orientovaných ročnících neexistovaly. Dobře, že se nové vedení vrátilo k poslechu hudby. I tak ale měli příznivci hluku, neorganizovaných zvuků, pokusů a experimentů na přehlídce dostatek příležitostí. Nic proti experimentu, pokud nezůstane jen u něj a jeho autoři se v něm neutopí. Co do atmosféry a vyladění souladu hudby s prostorem byl koncert z díla Giorgio Nettiho tím nejpěknějším. Jemnými reflektory a svíčkami osvícený Stephansdom byl nazvučen několika reproduktory. Vynikající švýcarská violistka Anna Spina zahrála tři skladby z cyklu Ciclo del ritorno, ve kterých viola zněla ve zcela jiných, elektronických barvách, změněna k nepoznání. Někteří z posluchačů se zvedli a jen tak se procházeli po chrámu a užívali si akustických možností a barev, které hudba a prostor nabízely. Vrcholem umění recitálu bylo kompletní provedení Vingt regards sur l´Enfant Jésus O. Messiaena. Klavírista Nicolas Hodges zahrál tuto nesmírně technicky a výrazově obtížnou skladbu plně, s důstojností, hloubkou a vší krásou barevnosti a jasu Messiaenovy hudby.

Existenciálně laděná dramaturgie nemohla devětadvacátý ročník uzavřít symboličtěji než Ravelovým La Valse – francouzsky šarmantním „tancem smrti“, ovlivněným hrůzami první světové války; apoteózou vídeňských valčíků, navíc pod taktovkou francouzského dirigenta Ludovica Morlota – ve Vídni, která si na svých valčících, plesech a císařské minulosti tolik zakládá. Wien Modern se skutečně povedla. Hýřila nápady, kombinovala styly, zařadila spoustu dosud nehraných, zajímavých skladeb v kontextu hudby minulých století, což je důležité, neboť dějiny hudby kontinuálně pokračují a skladatelé ať vědomě či nevědomě z jejich odkazu stále čerpají.

Festival dal nesčetně podnětů k zamyšlení nad existenciálními otázkami. Odpověď nato, k čemu tu jsme, inu proto, abychom sebe i své okolí kultivovali, zlepšovali, abychom po světě chodili s otevřenýma očima, ušima a především srdcem, abychom podporovali to, co nás obohacuje a nestarali se jen o svá plná břicha a měšce. Jedině tak se v budoucnu můžeme těšit z umění, jež nám nastavuje zrcadlo a těší naše duše. Letos nás dramaturgie zavede do kinosálů a muzeí.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější