středa, 20. leden 2016

Wien Modern 2015 – Pódium jako zvuková laboratoř

Napsal(a) 

Wien Modern 2015, foto Nafez Rerhuf Wien Modern 2015foto: Nafez Rerhuf

Svůj poslední ročník ve funkci uměleckého ředitele festivalu Wien Modern sjednotil Matthias Lošek mottem „Pop.Song.Voice.“ Za pět let v této funkci otevřel festival ještě více multižánrovým přesahům, vybočil z linie „klasické“ soudobé hudby směrem k alternativním formám umění a v roce 2015 zařadil do dramaturgie populární hudbu. Festival se dostal i do jiných, mnohdy netradičních prostor, rozšířil svou nabídku o noční koncerty, různé performance, tanec, film a videotvorbu. Typické v Loškově dramaturgii bylo jeho zaměření na hudbu co nejsoudobější a to většinou domácích autorů. Pravidelně se tak na programu objevovaly kompozice Georga Friedricha Haase (který byl tematickým skladatelem ročníku 2014), Johannese Maria Stauda, Olgy Neuwirth, Friedricha Cerhy, Wolfganga Miterrera a dalších.

Více jak tři týdny soudobé hudby, přibližně padesát různých hudebních představení a koncertů na sedmnácti různých místech ve Vídni poskytlo různé pohledy na tři dramaturgické linie ročníku 2015.

Zahájení festivalu proběhlo slavnostně provedením sedmdesátiminutové skladby pro soprán a orchestr Pli selon pli (Portrait de Mallarmé, 1957-1962) na začátku letošního roku zemřelého Pierra Bouleze. Další perličkou hned v začátku byl druhý koncert vídeňského souboru Klangforum Wien, společně s Neue Vocalsolisten Stuttgart, klavíristou Joonasem Ahonenem, pod taktovkou Tita Ceccheriniho, který společně provedl Carnaval  pro pět hlasů, klavír sólo a deset hráčů Salvatora Sciarrina. Tento koncert spadal do dramaturgické kategorie „hlasy“. Krásné rovné hlasy všech zpěváků, nářek, vzlykání, svým způsobem křehká hudba, jakýsi pandán k Monteverdiho madrigalům, který stál na hlasech, nástroje tu byly pouze k jejich podbarvení a instrumentální mezihře. Velmi pěkný a ještě v „klasickém, starém“ duchu provedený koncert.

Wien Modern 2015, foto Markus Sepperer Wien Modern 2015foto: Markus Sepperer

Jak vtipně spojit novou hudbu s populární písní (linie pop i hlas) ukázala Olga Neuwirth ve skladbě Hommage à Klaus Nomi  pro komorní orchestr a kontratenor. Soudobá skladatelka potvrdila, že dokáže napsat invenční hudbu i v jiném žánru, že má smysl pro scénický efekt, vtip a nadhled. Nastudování Andrew Wattse a ORF Radio-Symphonie orchestru pod taktovkou temperamentního Cornelia Meistera bylo vynikající a svěží. Autorka jej ostatně sama kontrolovala spoza mixážního pultu. Pocta německému performerovi a kontratenoristovi v devíti krátkých pop/musical miniaturách s citacemi klasické hudby (Vivaldi, Purcell apod.). Bohužel úvodní skladba tohoto koncertu Anamorph II (Fake: a Suite)  Gerharda E. Winklera, patřila k těm méně zdařilým, postmoderní pel-mel, byť dobře zahraný.  Pak ale jakoby festival začat ztrácet dech.

Další z orchestrálních koncertů, na kterém zazněly díla Rebeccy Saunders Still pro housle a orchestr, Isabel Mundry Non-Places, klavírní koncert a Marka Andreho …hij …1 pro orchestr mě přivedl k otázkám po stylovosti a formách v soudobé hudbě. Zdá se, že soudobým skladatelům jde především o hledání nových zvukových možností a jejich kombinací (např. ve skladbě Isabel Mundry byl součástí orchestru cimbál), koncertní síň slouží jako zvuková laboratoř pro všemožné experimenty. Proč ne. Co ale zbylo z hudby, kde je jaká forma, vývoj hudební kompozice, něco, čeho by se bylo lze chytit. Abstraktní názvy kompozic, pod kterými si lze představit cokoliv, naplňující abstraktní odnikud nikam se linoucí nesourodé zvuky v beztvarých formách, absence čehokoliv pozitivního, totální odosobnění. Zoufalství, prázdnota, ztráta soudnosti a invence. Kam se vytratilo skladatelské řemeslo a čest, odpovědnost za svou práci? Myslí tohle někdo vážně? Odráží takovéto umění stav dnešního světa? Svým způsobem asi ano, s jeho stresem, neurózami, antidepresivy, strachem z terorismu a burn-outy – přesně tohle může způsobit i poslech hudby psané stylem, jaký bylo možné slyšet na tomto koncertu. Většině skladeb je rovněž vlastní přetažená délka, což je dáno absencí jakékoliv formy, jakoby skladatelé byly placeni od času a ne od kvality.

Rebecca Saunders, foto Creutziger Rebecca Saundersfoto: Creutziger

V podobném duchu se nesl i další koncert pod názvem interpretačního souboru PHACE, řízený dirigentem Simeonem Pironkoffem, který ještě k tomu trval tři hodiny! také díky složitým přestavbám v rámci jednotlivých skladeb. Joanna Wozny, v roce 2010 vítězka ceny Erste Bank byla jako už tehdy ze všech nejzajímavější, ale i ona za pět let svého skladatelského vývoje bohužel částečně sklouzla do estetiky, která dnes reprezentuje většinovou soudobou hudbu. Kromě ní jsme měli možnost slyšet Petera Jakobera, letošního laureáta ceny, Chayu Czernowin, Olgu Neuwirth, Beata Furrera, Ying Wang a Katharinu Klement. Jistě je třeba hledat nové cesty, zkoušet, ale pokud je umělec soudný, má vkus a svědomí, ať už tvoří jakoukoliv technikou, nemůže vypustit do světa takovéto slátaniny, jaké bylo možno slyšet na tomto a bohužel i několika dalších koncertech. Patrně to už ani není otázka vkusu, vzdělání, otevřenosti nebo estetiky co se komu líbí, protože takováto tvorba není ani vkusná, ani experimentální, natož moderní a vývoj hudebních dějin dopředu posunující. Jde o kolektivní masochismus, při kterém trpí hudebníci, posluchači a možná i skladatel sám, ale nikdo si to netroufá říct nahlas. Prostě se nosí takhle psát a chce-li skladatel, aby ho uváděli, nemá mnohdy jinou možnost. Ale v čím je takováto tvorba zájmu a komu slouží?

Další z rozpačitých akcí zazněla o dva dny později v Musikverein, tentokrát doprovázena průvodním slovem, které večeru dalo nádech výchovného koncertu. A to už jsem si skutečně říkala, zdá se mi to, nebo je to skutečnost? Pro ilustraci např. skladba Marie Gstättner Risimusette pro housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír, kdy si u motivu jako z Večerníčku hudebníci předávali právě zapálenou cigaretu, přičemž se snažili tvářit ležérně. Podobně vyzněla poslední skladba Draculas Sommernachttraum pro Ensemble od Huberta Stuppnera aneb cyklus Drákulových tanců se slavnými osobnostmi typu Marilyn Monroe, nebo Evita Peron. Koncert zachránila krátká skladba Nashville od Gernota Wolfganga, který skládá filmovou hudbu v Los Angeles a jehož smyčcový kvartet s dirigentem, měl na rozdíl od zbylých skladeb večera, nápad, invenci, svěžest. Bohužel jej převálcoval závěrečný Drákula.

Eva Reiter, foto Moritz Schell Eva Reiterfoto: Moritz Schell
Zajímavý projekt slibovala celovečerní premiéra Lichtenberg Figures Vídeňačky Evy Reiter pro hlasy, jedenáct nástrojů a elektroniku na texty Bena Lernera. Handicapem již od začátku byla nesrozumitelnost zpívaného textu. Sedm písní s hard-rockovými intermezzy, bylo sice ze začátku velmi zajímavé, ale později hudba sklouzávala do stále stejných schémat v depresi a temnotě. Scéna pracovala i se světelnými efekty, bohužel i ty byly stále stejné. Nevím proč mě právě v souvislosti s tímto koncertem napadla spojitost s Laurie Anderson a jejím projektem Big Science z roku 1982. To je angažované umění a experimentální hudba. A kam jsme se za třicet let posunuli.

Dvěstěpadesátistránková brožura k festivalu přišla s nápadem na předních stránkách fotografie skladatelů s jejich oblíbeným pop CD, což byl všeříkající obrazový dokument k jejich estetice. Za nimi následovaly různé tematické, teoretické, muzikologické studie k dramaturgii a průvodní slova ke koncertům. V závěru je uveden seznam všech skladeb, s krátkými životopisy skladatelů a účinkujících.

Nedílnou součástí festivalu je účast některých skladatelů osobně, zadávání premiér, dále rozhovory s umělci, workshopy, muzikologické symposium, představení pro děti v divadle Dschungel Wien a spolupráce s dalšími institucemi. Alte Schmiede – prostor pro soudobou hudbu a literaturu v centru Vídně prezentuje o víkendech v rámci Wien Modern koncerty elektronické hudby mladých skladatelů. Od roku 1989 je součástí festivalu i předání ceny Erste Bank pro nejlepší skladbu, která je ve stejném ročníku na festivalu provedena. 

Matthias Lošek, foto Nafez Rerhuf Matthias Lošekfoto: Nafez Rerhuf

Při tolika koncertech nelze samozřejmě zaručit kvalitu všech skladeb (kvalita interpretace je vždy vysoce profesionální, špičková), přestože má festival na přípravu celý rok, zvlášť pokud jde o objednávky, nebo první provedení, která si nelze dopředu poslechnout, ale to, co letos ve Vídni z většího dílu zaznělo, odhlédnuto od žánru, neboť i pop může být dobře napsán, bylo průměrné, spíše podprůměrné, mnohdy až diletantské, křečovité, nudné.  A všimlo si toho i jinak vděčné a věrné vídeňské publikum, které na přehlídce 2015 značně prořídlo. Je dobře hledat neobvyklé formy, otevírat zajímavá témata, nabízet prostory a umělecké přesahy, svým způsobem bourat hranice a především hledat nové, stejně jako důraz na domácí rakouské skladatele, ale festival takového rozsahu a finančních možností by měl nabídnout víc a v lepší kvalitě. Co by na takovouto dramaturgii řekl zakladatel festivalu maestro Claudio Abbado?

Matthias Lošek posunul Wien Modern směrem k alternativě.  Uvidíme, jak dramaturgicky a umělecky povede od letošního roku tento festival dosavadní šéfdramaturg lucemburské filharmonie Bernhard Günther.

Pozn.: Úvodní koncert festivalu vzpomněl devadesáté narozeniny Pierra Bouleze, ale naprosto ignoroval životní jubileum dnes již klasika, který je navíc zastoupen vídeňským vydavatelstvím Universal Edition, osmdesátiny Arvo Pärta. Nezazněla jediná z jeho skladeb. To by se festivalu soudobé hudby u tak významné osobnosti, byť stylově zcela jinak orientované, stát nemělo.

Lenka Nota

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka. Věnuje se propagaci soudobé hudby, její publicistická i tvůrčí činnost z většího dílu souvisí s tématy žen v umění. V roce 2017 dokončila svou první operu věnovanou největší české spisovatelce Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů na libreto filmové dokumentaristky Olgy Sommerové. Od roku 1999 je zastupována ochranným svazem autorským OSA. V roce 1998 spoluzaložila ženskou skladatelskou skupinu HUDBABY. Skupina natočila dva kompaktní disky (HUDBABY, Čekám Tě!), které Lenka připravila také jako produkční. Jako hudební publicistka píše již od dob studií odborné články a recenze do časopisů Harmonie, Opus musicum, Hudobný život a Slovenská hudba. Jako externistka spolupracuje s ČRo Vltava, pro kterou pravidelně připravuje autorské pořady věnované soudobé hudbě a kulturnímu dění v České republice, na Slovensku a v Rakousku. O ženské skladatelské tvorbě v Čechách referovala mj. na konferencích věnovaných ženské tématice v Kasselu v Německu, ve Fiuggi v Itálii a v Kragujevaci v Srbsku. Od roku 2007 žije ve Vídni, kde působí jako korektorka ve vydavatelství Universal Edition, publicistka a skladatelka ve svobodném povolání. Pro časopis Harmonie píše od roku 1997.

 

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.