Jak je možné, že tak málo operních domů vidí přitažlivost Mirandolíny , když se do ní každý divák i účinkující ihned zamiluje? Jak ukázala nová produkce ve Wexfordu (The Theatre Royal, 18. 10.), je Mirandolína jednou z mála úspěšných, nefalšovaně lehkých oper 20. století, srovnatelná například s Albertem Herringem Benjamina Brittena. Sám Bohuslav Martinů si dělal starosti ohledně absence psychologické hloubky v tomto svém díle a je možné, že právě tento fakt odrazuje spíše zachmuřená čela dnešních režisérů – Mirandolína prostě není hluboká. To ale nevadí, jedná-li se o tak inteligentní produkci, jakou byla ta wexfordská. Bohaté kvality díla jako vtip, úchvatné melodie a svěží herecké ztvárnění, byly dobře vystiženy a diváci šli po představení domů celí rozesmátí. Režisér Paul Curren a výtvarník Kevin Knight dobře vycítili, že atmosféra 18. století nemá publiku 21. století příliš co říci, a proto operu přesadili do třicátých let 20. století, kdy stále ještě platily mnohé ze společenských konvencí, užívaných v commedia dell'arte. Ve skutečnosti vůbec nezáleželo na tom, zda jsou postavy oblečeny do kostýmů z 18. století nebo ne, protože se celá komedie odvíjela se vkusnou lehkostí ve velmi promyšleném pojetí celého díla. Režisérovy narážky na moderní televizní komedii ozvláštnily humor díla tak, jako bublinky šampaňské, a soubor byl hudebně i herecky exemplární.
Většina zpěváků byli Italové. Daniela Bruera podala v titulní roli velkolepý výkon. Své zoufalé nápadníky, výtečně zpívané a ztvárněné Simonem Edwardsem (Il Conte d'Albafiorita), Enricem Marabellim (Il Cavaliere di Ripafratta) a Simonem Alberghinim (Il Marchese di Forlimpopoli), si omotala kolem malíčku a svá čísla zpívala skvostně klenutým tónem. Mezi menšími rolemi vynikaly Tereza Mátlová a Elena Traversi jako ošuntělé svůdné komediantky. Dirigent Riccardo Frizza měl značný podíl na ohnivě prudkém dění na jevišti. Už na premiéře se zdálo, že důvěrně rozumí spletitostem partitury Martinů; tryskající rytmy byly promyšlené a do orchestrální barvy přinesl naprosto přiléhavou mediteránní vřelost. Orchestr samotný – Běloruská národní filharmonie – se zdál být v idiomu Martinů jako doma; mnohé detaily se v dalších představeních jistě ještě usadí.
Zastoupení českých oper na wexfordském festivalu je impozantní: Fibichova Šárka , Haasův Šarlatán , Dvořákův Jakobín , těm všem se dostalo provedení, jakého si právem zasloužily. Tento rok wexfordská produkce Mirandolíny ukázala, že Wexford pokračuje ve své oddanosti a v porozumění vůči českému repertoáru. Doufejme, že se tento plodný vztah bude nadále rozvíjet i v budoucnu.
