pátek, 26. říjen 2018

Wagnerovský seriál v Karlíně již trochu připomíná show

Napsal(a) 

Andreas Schager, foto David Jerusalem Andreas Schagerfoto: David Jerusalem

Zatímco loňský koncert v karlínském Foru konaný téměř před rokem, osobami interpretů i tematicky spřízněný s tím dnešním, přinesl hodnotný večer jak dramaturgicky, tak především úrovní pěveckých výkonů, druhý díl tohoto seriálu se již tak nevydařil. Oproti pilotnímu dílu je zde zřetelný ústup či skluz k efektní show ve stylu koncertů Tří tenorů. Již letmý pohled na program večera vyvolává pochybnosti. Fascinace Wagnerem. Tento rádoby sugestivní programový titul třeba přečíst tak, že tu jde o soukromé fascinace tvůrců, jež si na Wagnerově hudbě – opravdu to po absolvování celého tříhodinového večera neváhám takto říci – chtějí přihřívat svoji polívčičku.

Večer v opět ještě více zatlumeném sále (řekl bych však, že tentokrát spíše ku prospěchu věci), byl zahájen výběrem z Rienziho – a tím byl vyčerpán seznam původních čísel z pera Richarda Wagnera. Předehra ovšem odehrána mimořádně neuspokojivě, se spoustou technických chyb, nejistých nasazení a rytmických nepřesností. Ani naladěno neměli ideálně, fagoty byly trochu výš: ges v závěru velké árie Rienziho z 5. dějství, Allmächtiger Vater, blick herab! bylo citelně výš (u klesající tercie mollové subdominanty to bohužel slyší i nosorožec). Modlitba navíc zastihla protagonistu večera, rakouského tenoristu Andrease Schagera, teprve ve stadiu zahřívacího kola. Jeho nástroj je v mnoha ohledech hodný obdivu, a činí z něj právem jednoho z nejvýše hodnocených současných wagnerovských tenorů, ale flexibilita a přizpůsobivost okamžitému kontextu, včetně vlastních dispozic, k nim tedy nepatří. (Jde-li to dnes trochu ztuha, třeba zatlačit ještě větší silou.) Takové silové zpívání pak logicky vzbuzuje v posluchači zvědavost, zda je tento virilní heldentenor vůbec schopen měkčího nasazení v p. V karlínském Foru to včera nepředvedl ani jednou. Zato jsme slyšeli spoustu špatně maskované forze, která sice vyžene jeho metalický voluminózní tón až na hranice možného, a dojem, jenž tak může u jistých posluchačů vyvolat, je nesporně oslnivý –  přesto, s takovouto námahou dosažené chiaroscuro může – při soudnějším pohledu – stěží vyvolat více než směs obdivu k jeho fyzickým možnostem, včetně kapacity plic. Posluchače, jenž hledá ve zpěvu srdce, oduševnělost a muzikalitu, může takovýto projev stěží trvale okouzlit.

Lidia Baich (archivní fotografie), foto Buchmann&Kaspar Lidia Baich (archivní fotografie)foto: Buchmann&Kaspar

Poté následovala Fantazie na témata z Tristana a Isoldy, aranžovaná, či spíše sflikovaná dirigentem večera Matthiasem Fletzbergerem. Větší nevkus si lze jen stěží představit, nemáme-li zabrousit do prostředí lázeňských kolonád. Nic proti výkonu houslistky Lidii Baich, po instrumentální stránce bylo vše v pořádku, ale oproti muzikantsky přesvědčivému, sevřenému, koncentrovanému projevu, jaký předvedla vloni v Houslovém koncertu Albana Berga, bylo toto spíše varietním vystoupením, s choreografickými prvky mimohudební podbízivosti, včetně vykalkulované štrapáce po zvýšené atraktivně nasvícené rampě, čemuž odpovídala i róba ve stylu koktejl party, z níž přecházely oči jako na módní přehlídce.

To ostatně čekalo po přestávce i na Schagera, ve čtyřdílné potpourri z Prstenu Nibelungova. I on urazil mnoho desítek metrů, procházeje se při zpěvu po rampě, jež obkružovala celé jeviště. Nutno snad uznat, že vzhledem k akustice sálu, jež je k pěvcům značně nevlídná, je takováto zvýšená podesta řešení logické, neboť největší nevýhody pomáhá částečně odstraňovat. Ale po stránce obsahové je to již vyložená show hodící se spíše na stadiony. Ještě že Schager neměl mikroport. Ale jestli někdo ze současných pěvců mikroport nepotřebuje, tak je to právě on. Schagerův orgán, po přestávce již dostatečně rozehřátý, se v této směsce z Ringu, provázené filmem z dílny autora celé koncepce večera, tureckoněmeckého režiséra Selcuka Cary, dokázal vypnout k místy znamenitému projevu, byť mu stále dominovalo, teď už ovšem plně přesvědčivé forte. Sledovali jsme vývoj reka Siegfrieda, nazíraný pod úběžníkem smrti. Smutečním pochodem ze Soumraku to začíná, i končí. Jednotlivé scény, doprovázené barvitým obrazovým materiálem, pro mne až trochu vlezlým a návodným, střídají místa silná i slabší (Siegfrieds Rheinfahrt odehrána hanebně i na české poměry). Úctyhodná je rozhodně pěvcova výdrž, s níž dokázal podat tento siegfriedovský digest na vyrovnané, celkem úctyhodné úrovni. Také hra orchestru Státní opery se poněkud zlepšila, trvale nejisté byly však žestě, jindy většinou spolehlivé. Zvukové proporce trpí značně nevyrovnanou akustikou, jež příliš tlumí smyčce. Zřejmě je těch difuzérů po stranách příliš a nebo mají přílišný kvocient pohltivosti.

Wagnera na české scéně není nikdy dost. Škoda jen, že se v druhém dílu tematického seriálu, jenž tak slibně začal, nepodařilo udržet dramaturgickou náročnost, zdobící prvý večer.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.