čtvrtek, 18. září 2003

Wagnerovský debut Jiřího Bělohlávka

Napsal(a) 

Wagnerovský debut Jiřího Bělohlávka Wagnerovský debut Jiřího Bělohlávka
Jednou z šesti letošních premiér operního festivalu v anglickém Glyndebourne byl Wagnerův Tristan a Isolda , na tomto prestižním uměleckém kolbišti uvedený poprvé. Hudebním nastudováním byl poctěn Jiří Bělohlávek , jenž po tamním mimořádném úspěchu s Janáčkovou Jenůfou (2000) připravil Wagnerovo mezní hudební drama s hluboce promyšlenou stavbou jednotlivých dějství. Inscenaci s ním vytvářeli režisér Nikolaus Lehnhoff , scénograf Roland Aeschlimann a kostýmní výtvarnice Andrea Schmidt-Futterer . Režijní idea napovídala o touze nechat nerušeně plynout tok hudby a dát prostor velikému oblouku proměn vztahových rovin, o nichž s dostatkem času vypovídá každá postava; neafektovanými prostředky dát každému dějství vlastní ráz. K tomu mu napomohlo plynulé souznění s výtvarnou složkou inscenace, jež téhož inscenačního záměru dosahovala v podstatě neměnnou scénou a až na výjimku jednou sadou kostýmů. Scénu tvořila položená elipsa z perspektivně uplývajících schodových praktikáblů s poměrně značným rozptylem až do bočnic scény; v ní byly ukryty dva vstupy k odchodům postav; prázdný prospekt tvořil hladkou plochu pro symbolické a oslovující barevné proměny. V duchu slov titulních postav o věčné noci, dávající jim spojení a společný prostor, volil režisér jemně cizelované svícení odstínů modré a šedomodré, jež halila plochy hudebního toku, odbočujících z dějového reálu. Do šedi až černošedi přesahovalo svícení ve chvílích dějové akce, poměrně jasné svícení Tristana v začátku třetího dějství evokovalo jeho přechody z přeludu nemoci k vidině očekávání Isoldy. Závěrečné pozvolné odjíždění modře fluoreskující Isoldy "někam do kosmu" byl čistý divadelní efekt a esence režijního přístupu. Podtext světelného rozhovoru kompatibilně ladil s hudbou, uvolňoval jí prvenství a vjemově ji násobil. Kostýmy Tristana a Kurwenala nesly znaky středověkého střihu, krále Marka a Brangeny přijímaly řadu dalších vlivů, kostým Isoldy nesl časově překlenujicí rys od dávna do současnosti. Materiál kostýmů svou zjevnou moderností apeloval na podstatu nadčasovosti příběhu.

Wagnerovský debut Jiřího Bělohlávka Wagnerovský debut Jiřího Bělohlávka

Celkově bezvýhradný úspěch hudební složky inscenace vycházel ze tří prvků: dirigentovy představy, schopnosti orchestrálních hráčů ji naplnit a fascinující Isoldy švédské sopranistky Niny Stemme . Výsledek dirigentovy stavby nešel po ničem vnějším, ať už v dynamické sféře či výrazové akcentaci postav. Principiálně dovoloval orchestrální mluvě vrcholit a přetékat, pokud nedoprovázela pěvce, i v té roli pak mistrovsky vyklenul neukončitelnou řadu vrcholů i jejich nenásilných zvratů do ztichlého dynamicky vhodného "doprovodu" pěvců, jež nikdy nepřekrýval. Touto cílenou stavbou dopřál dílu tolik dech tajících pianissim, v partech Tristana a Isoldy pak sametově klidných míst, že celek uspokojoval dynamicky oboustranně bohatou strukturou výjimečné partitury. Nad vším se táhla "píseň" o osudovosti předurčení, de facto nenásilí a smírného klidu. London Philharmonic Orchestra dokázal všechny nuance Bělohlávkovy představy a adresných pokynů naplnit s neuvěřitelnou vstřícností, čistotou projevu, mistrovstvím profesionální přípravy a slyšitelnou chutí toto obrovité dílo k jeho gestu vystavět. Jakkoli všechny postavy zpívali výborní pěvci a nabízeli posluchači druh kvality, s níž se nesetkáváme často, Nina Stemme jako Isolda vévodila po celé čtyři hodiny bezchybným výkonem, úžasnou výrazovou proměnlivostí, k níž jí dával popud i zázemí nádherný velký a úžasně probarvený hlasový fond, jemuž fortissima, překrývající plně znějící orchestr, nedělala nejmenší problém, navíc pak okouzlovala dojímavými pianissimy. Byla středem představení a silným zážitkem. Tristan Roberta Gambilla měl pro svou roli kovový tenor s lyrickým dozvukem a bezesporu postavu bájného rytíře. Bohatě obstál v náročném úkolu, v bezprostřední konfrontaci s Isoldou to byl ten, jenž jde v jejím závěsu, avšak nevede. Král Marke v podání René Papa se ukázal být velkolepou postavou, jejíž bohatství dávalo pěvci možnost uplatnit technické zázemí, výrazovou odevzdanost zpívaným slovům a nádherně zbarvený hlas. Jako Kurwenal se blýskl Bo Skovhus lehkostí pohybu hlasové techniky i jevištní samozřejmosti. Brangäna Yvonny Wiedstruck měla hřejivost vztahové odevzdanosti k Isoldě, její hlas však místy vyrážel ostřeji než ostatních skvěle disponovaných sólistů a v rozsahu role byl v celku představení jediný diskutabilní.

Glyndebournský Tristan a Isolda Jiřího Bělohlávka a Nikolause Lehnhoffa byl prvotřídním výsledkem týmové práce duší i profesí zaujatých tvůrců. Pro nás neznámá intenzita bouřlivosti děkovných ovací jasně vyslovila všeobecný souhlas.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.