Vzpoura ve Státní opeře

Jako zákazníci se v našich podmínkách teprve učíme dožadovat se svých práv a za své peníze chtít slíbenou kvalitu. Vždyť kdo z nás dokáže vrátit v restauraci vystydlou polévku nebo reklamovat výrobek, který je sice jakž takž funkční, ale ne v té míře, kterou výrobce garantoval. O to obtížnější je dožadovat se svých práv v divadle, kde k základnímu požadavku profesionální kvality výkonů přistupuje i subjektivní vkus nebo prostě jen pocit líbí/nelíbí, baví/nebaví (který se však nevyplácí podcenit). Že se premiéroví diváci Berliozovy opery Béatrice et Bénédict (Blažena a Beneš , 11. 12. 2003) ve Státní opeře nechali vyburcovat až k aktivní vzpouře, kdy se hlasitými výkřiky dožadovali ukončení produkce a hlavy režiséra, svědčí přinejmenším o dvou věcech: 1. představení bylo velmi špatné a 2. publikum se přestává obávat vyjádřit svůj nesouhlas. Režiséři často krkolomně touží po aktivním zapojení diváctva do svých produkcí – o tak nesouhlasnou vehemenci ale určitě nestojí; ostatně odepřel si ji při premiérově děkovačce i režisér, scénograf, jinak též právník a divadelní ředitel Philippe Godefroid a kostýmní výtvarnice FranĆoise Terrone .

Proč si dramaturgie Státní opery vybrala právě Berliozovu Blaženu a Beneše víme jen zčásti: ohlášený tematický blok „Shakespeare v opeře“ měl atraktivní propagační punc a svět slavil právě v den pražské premiéry Blaženy a Beneše 200. výročí Berliozova narození. Shakespearovský projekt Thomasovým Hamletem dokonce i velice nadějně začal. Pokračování v podobě Julie a Romea pozdního italského veristy Riccarda Zandonaie se nekonalo a Blažena a Beneš byl naprostý propadák. Z inspirativního projektu tak zbyly trosky a údajně nezpochybnitelná smlouva s francouzským týmem včetně již uskutečněného hostování našich umělců v Godefroidově divadle v Nantes.

Oper těžících z geniálního dramatika jsou stovky; vybrat si právě Berlioze lze jen za podmínky, že operní dům je schopen zajistit, aby provedení bylo dokonalé. Ostatně v programu uvedená přesná Barraudova úvaha o inscenačních pastích Béatrice a Bénédicta, inscenátory patrně řádně nepřečtena, se potvrdila bezezbytku. Francouzský inscenační tým nedostatky opery jen zvýraznil jednak těžkopádným a zdlouhavým doplněním původního Shakespearova textu, ale především nejapnou, hloupou a katastrofálně provedenou scénickou koncepcí. Děj se bezdůvodně potácí mezi fašistickou Sicilií (ovšem se současnými doplňky v podobě zeleninových přepravek), rokokovou zdobností či zase hippiesovskými 60. lety a funesovskými lety četnickými, nechybí ani krkolomná „parodie“ socialismu. Situace se vlečou odnikud nikam – afektované vyndávání natáček je nudné už po minutě, a přitom trvá věčnost, pro nic za nic se kašírovaně boxuje i unyle mává tenisovou pálkou, jezdí se ověnčenými auty, hltavě se konzumují špagety se závěrečným ostentativním krknutím, provádějí se četnické manévry na pláži, tančí obživlé sochy. To vše provedeno zoufale neuměle, toporně, bez point a vtipu.

Berliozova brilantní a svou strukturou velice komplikovaná partitura zjevně přesahovala možnosti orchestru Státní opery a nezdolal je ani zkušený dirigent Vincent Monteil . Hráči jako by se při premiéře ještě s klopotnou neobratností probírali notami a teprve zjišťovali, kolik hudebních nástrah jim Berlioz předepsal. Rozhodně neposkytli spolehlivou oporu sólistům. Alespoň Ludmila Vernerová jako Héro, Pavla Vykopalová v roli Béatrice a Tomáš Černý coby Bénédict se snažili unikat z této pasti hudební přibližnosti a bezvýraznosti, zesílené ještě režisérovými nástrahami permanentních hereckých klišé, svěží znělostí svých hlasů. Zda ale tušili, o čem vlastně zpívají, vědí nejlépe oni; k francouzštině to mělo dost daleko.

To, že publikum odmítlo být pasivní obětí takových neumělostí a neschopnosti vedení zastavit ještě před premiérou zjevně špatnou produkci, bylo nakonec jediným kladem inscenace. Je dobře, že i český divák dokáže reagovat a dát najevo, že ho – coby nedílnou součást inscenace – nelze ignorovat.

Sdílet článek: