čtvrtek, 20. červen 2013

Vzpomínky na pražskojarní matiné

Napsal(a) 

Přemysl Vojta, foto PJ Zdeněk Chrapek Přemysl Vojtafoto: PJ Zdeněk Chrapek

Vizitky nadějných českých a občas i zahraničních hudebníků se staly záslužnou (a doufám, že trvalou) součástí festivalu Pražské jaro. Na matiné v sále Martinů na HAMU se vystřídalo s větším i menším úspěchem už hodně talentů. Namátkou nabízím několik jmen – Jan Martiník (2008), Martina Bačová (2009), Julia Turnovsky (2010), Jan Mráček (2011), Karel Vrtiška (2012). V roce 2013 do seznamu přibylo pět jmen: klavíristé Pavel Zemen a Yuka Yoshimura (18. 5.), zpěvačky Petra Vondrová a Lívia Obručnik Venósová (25. 5.)  a hornista Přemysl Vojta (1. 6.), přičemž první matiné jsem neslyšel.

Mezzosopranistka Petra Vondrová a sopranistka Lívia Obručnik Venósová mají už divadelní zkušenosti a zdá se, že by mohly být pro český operní provoz přínosem. Obě dívky mají dobrý technický základ, muzikalitu a velkou snahu zaujmout. Příjemné hlasy nejsou nezajímavé, ale bohužel zatím ani mimořádně zajímavé. Petra Vondrová se dobře rozezpívala na skutečně starých dvou písních z Old American Songs Aarona Coplanda. Sice jí nebylo rozumět, ale dobře se to poslouchalo. Výběr z cyklu Petra Ebena Šestero piesní milostných byly „přeemocionalizované“. Slušel by jim podstatně prostší vokální a výrazový projev. O něco zajímavější bylo provedení tří Dvořákových Moravských dvojzpěvů . Obě zpěvačky ukázaly, že mají hezké hlasy, ale rozhodně by bylo lepší méně hlasu než více. Předpokládaným i skutečným vrcholem bylo „pásmo“  z Dvořákovy Rusalky . Sympatické highlights obsahovalo jak árii o měsíčku, tak Čury, mury fuk . Obě čeká ještě cesta k jasně profilované osobitosti – Rusalka byla mladistvá, ale úporná, houkající ježibaba měla do čarodějnice daleko. Přílišná snaha s nedůslednou hlasovou kontrolou někdy škodí... Nicméně matiné potvrdilo, že naše země je stále ještě schopna generovat zajímavé, perspektivní pěvecké talenty, ale osobnost s možnou budoucností Magdaleny Kožené či Adama Plachetky a Jana Martiníka zde chybí... Omylem festivalové dramaturgie byla sólová prezentace klavíristy Augustina Kužely . Je to určitě velmi dobrý korepetitor, ale jeho provedení Rachmaninovova Preludia B dur č. 2 op. 23 bylo svou průměrností omylem, ke kterému nemělo v rámci festivalu, jenž nabídl mimo jiné  Andráse Schiffa, dojít.

Matiné 1. 6., v předvečer pražské povodně, bylo u mně spjato s očekáváním něčeho mimořádného. Supraphonský debut hornisty Přemysla Vojty, plný moderní české hudby, se totiž náramně povedl. V Praze jej stejně jako na desce výborně doprovázela japonská pianistka Tomoko Sawano . Program byl zajímavě postaven, výsledek však ideální nebyl. Pan Vojta avizoval, že Beethovenovu Sonátu F dur op. 17 bude hrát na přirozený lesní roh. Snad chtěl  zaujmout posluchače, více je vtáhnout do hudby, ale bylo to zbytečné. Přirozeně to mělo s intonačními nedotaženostmi a přefuky k libosti daleko, ale diskrepance mezi kopií původního nástroje a moderním Steinwayem byla příliš velká. Beethoven byl nakonec přes své silné kompoziční kvality nepřesvědčivý. Skvělé byly naopak Tre capricci Klementa Slavického – báječně zahraná výborná hudba! Nastavená laťka kvality byla potvrzena Třemi fantazijními kusy Roberta Schumanna, spíše výjimečný příklad, kdy je transkripce zajímavější nežli originál (v tomto případě klarinetový)! Pan Vojta mohl naplno demonstrovat svoje mimořádné tónové a technické přednosti. Závěr programu patřil kuriozitě – Proměny Sonáty op. 27 č. 2 (tedy „Měsíční) Ludwiga van Beethovena v Sonátu pro lesní roh a klavír op. 95 od Giselhera Klebeho. Nevím, co k tomu pana Vojtu vedlo, snad mít koncert v beethovenovském sevření, ale byl to omyl. Hornová literatura není tak chudá, aby na festivalu úrovně Pražského jara muselo znít takovéto podivné, často doslova hluché, zpracování původní verze. Decentní „modernizace“ slavné klavírní sonáty má jistě právo na život, ale naštěstí máme originál. S Pražským jarem se Přemysl Vojta rozloučil půvabně zahraným Nokturnem Franze Josepha Strausse, otce Richarda Strausse.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.